Když jsem byl požádán, abych napsal článek o tom, jak vidí život v Česku a práci na Masarykově univerzitě cizinec, nebyl jsem si jistý, jak toto téma uchopit. Jednak proto, že jsem zde už od roku 1992, a cítím se proto tak trochu naturalizovaný. A také proto, že moje zkušenost z amerických univerzit je primárně studentská, zatímco odsud ji mám jen coby akademický pracovník. Kromě toho mám pocit, že mé postřehy mají poměrně malou hodnotu pro kohokoliv jiného než pro mě. Přesto se o to pokusím.
Jedna z nejčastějších otázek, kterou dostávám, se týká kulturního šoku a dopadu života v jiné kultuře. Jedna z typických je „Nechybí ti domov?“. Když odpovídám „Ne“ nebo „Já jsem doma“, moji čeští tazatelé jsou zmatení.
Má odpověď je ale z části založena na tom, co vidím jako obecnou charakteristiku Američanů – my se prostě hodně stěhujeme (průměrně jednou za sedm let), a proto se většinou ve velmi mladém věku naučíme rychle přizpůsobovat okolí. V mém případě bylo toto stěhování dokonce trochu extrémnější. Do svých 18 let jsem se stěhoval celkem desetkrát (dnes toto číslo překročilo dvacítku). Dalo mi to ale schopnost naučit se přizpůsobovat se novým situacím a prostředím. Adaptovat se v české kultuře tedy nebyl žádný zvláštní problém. Popravdě to byl menší šok, než když jsem se stěhoval z Kalifornie, kde jsem se narodil a vyrostl, do Illinois, kam jsem šel studovat doktorát.
Můj přechod také usnadnila schopnost mluvit aspoň trochu česky – umožnilo mi to vyhnout se anglickému ghettu, ve kterém se mnozí cizinci žijící a pracující v České republice ocitnou. Díky tomu jsem se mohl jednodušeji integrovat do české společnosti.
Jednou z věcí, která mě stále překvapuje, je homogenita studentů i akademických pracovníků ve smyslu jejich sociálního, kulturního a vzdělanostního zázemí. To je jeden z hlavních rozdílů mezi americkými a českými univerzitami. Na těch amerických je velmi neobvyklé, aby někdo vystudoval bakaláře, magistra i doktorát na jedné instituci, a pak tam ještě získal akademickou pozici. Naproti tomu v Česku se to zdá být standardní cesta.
I když jsou zde pro to zásadní historické, demografické a kulturní důvody, myslím, že je to téma, kterému je potřeba se v budoucnu věnovat, pokud české univerzity – a konkrétně Masarykova univerzita – chtějí zlepšit svůj mezinárodní obraz.
Další velký rozdíl pozoruji na úrovni vedení univerzity, a to v oblasti vlivu, jaký na něj mají studenti. Na většině amerických univerzit by studenti nikdy nebyli zahrnuti do univerzitních a fakultních senátů. Ty jsou tam výhradními doménami akademických pracovníků, protože kombinují funkci českých akademických senátů s funkcemi vědeckých rad. Studenti obvykle mají zástupce v tzv. Board of Trustees (dozorčí rada) – zde je na většině veřejných vysokých škol zpravidla jeden zástupce studentů bez ohledu na celkový počet členů (ten se pohybuje v rozmezí 12 až 26 členů). Ve srovnání s americkými univerzitami tedy mají čeští studenti na celé směřování univerzity potenciálně větší vliv.
Na druhou stranu jsou američtí studenti mnohem více schopni ovlivňovat studentské aktivity skrze jakousi studentskou vládu, která funguje coby volená instituce studentů. Je jí umožněno jednat s managementem univerzit a může prezentovat studentské zájmy, stejně jako kontrolovat distribuci dotací na studentské organizace. Výhodou tohoto modelu z pohledu studentů je fakt, že mohou podporovat aktivity, které by nenašly odezvu u zaměstnanců univerzity. Na obou systémech tedy něco je a oba se od sebe mají co učit.
