Filozofická fakulta uspořádala v létě další ročník oblíbené Letní školy slovanských studií. Studenti z různých koutů světa se sem sjeli, aby se učili česky. Tři z nich si pro muni.cz vyzkoušeli, jak jim to jde, a podělili se o své dojmy z Brna a Masarykovy univerzity.
Srbskýma očima: Pláž na brněnském náměstí?
Brno jsem dosud navštívila třikrát. Byl to jen krátkodobý pobyt na 2 až 4 týdny. Pokaždé bylo hrozné počasí, že jsem neměla vůli ani sílu procházet se městem. Měla jsem pocit, že lidé zde mají stále špatnou náladu. Ale když jsem byla v tomto roce na Letní škole slovanských studií, změnila jsem své mínění.
Za prvé, počasí bylo mnohem lepší než dříve a poskytlo mi možnost seznámit se s Brnem co nejlépe. Za druhé, brněnská architektura mě moc zaujala a přitáhla k sobě svou srdečností. Nadchly mě uličky kolem náměstí Svobody a Zelného trhu a dlažba, po které se procházely tisíce lidí. Za třetí, na Moravě jsou lidé velmi přátelští a to dává Brnu zvláštní kouzlo.
V Brně se konají motocyklové závody, ale na druhé straně je zde hodně divadelních a hudebních festivalů, což mě velice překvapilo. Věděla jsem, že je v Česku velmi bohaté kulturní dění, ale nevěděla jsem, že se koná v Brně tolik různých festivalů.
Nejvíce ze všeho mě překvapila umělá pláž v centru města. Přestože Česko nemá moře, Brňané to vůbec nepocítili. Během léta lidé, kteří se chtěli trochu opalovat, nemuseli zajíždět k rybníku nebo na koupaliště, prostě si mohli lehnout ve středu města: písek, slunečníky, plážová lehátka…
V Brně se cizinec nemůže cítit jako v cizině. Já jsem měla opravdu takový pocit, že zde žiji celý život, že znám každý koutek tohoto města. Prostě, nemůžu se dočkat, až se zase vrátím!
Srbsko
Pohled Španěla: Mezi Slovany a šprty
24. července vystoupil Miguelon z vlaku na brněnském nádraží, s ním byli i jeho kamarádi Craig z USA a Vanja z Chorvatska. Během cesty ve vlaku přemýšlel o tom, jak bude vypadat letošní Letní škola slovanských studií. Myslel si, že se nic nezměnilo, nicméně stačilo mu pět minut, aby zjistil, že letos se Brno strašně moc těšilo na jeho příjezd, alespoň to byla jeho myšlenka: pro něho se opravilo nádraží, pro něho se vymalovala kolej Družba, dokonce pro něho průvodci zařídili jednolůžkový pokoj a vybrali nejlepšího souseda. Tak příjemný byl jeho první dojem.
Potom večer šel Miguelon s kamarády do Alterny a pocit byl úplně opačný, a právě proto se mu to líbilo: stejní číšníci, stejní opilci, jako by tu byl naposledy včera.
V tomto roce byl malý Miguel také pozván na pravé moravské hody do Veverské Bítýšky, pěkné malé vesnice nedaleko Brna. Tam měl příležitost pocítit zblízka moravské tance, dívat se na kroje a učit se tradice – všechno provázené bílým vínem.
Hody skončily a nadešel jediný fatální den jako na každé letní škole: den vstupního testu. Ale dopadlo to výborně, postoupil na nejvyšší úroveň mezi Slovany a šprty. Proto jeho otázka byla, jestli bude mít na Brno čas a zda ho ta divadla, koncerty a hospody, do kterých dřív chodil, letos omluví. Naštěstí čas byl.
Španělsko
Dopravní eskapády chorvatské studentky
Když jsem vystoupila z vlaku na brněnském nádraží, byl opravdu krásný den – lilo jako z konve. Naštěstí jsem neměla tak těžký kufr. Bylo v něm jen 150 kilogramů věcí – víceméně.
Přečetla jsem si pokyny. Takže, tramvaj číslo 12 nebo 13 ze stanice Hlavní nádraží, směr Královo Pole – Technologický park, zastávka Klusáčkova. Jen pro jistotu jsem se zeptala nějakého pána na cestu. Řekl, že se do Družby dostanu tramvají číslo 12 nebo 13 v jakémkoli směru. A tak přijela tramvaj číslo 12. Už jsem v tramvaji a dívám se na šedivé město. Dívám se také na zastávky, ale žádná Klusáčkova tady není.
„Příští zastávka: Krematorium,“ slyším krásný ženský hlas. Ježišmarja, tak kde vlastně jsem?
Tramvaj pomalu brzdí a já se zvedám. Jdu ke dveřím. Vystupuji a jsem venku. Takže, krematorium… No nic, zeptám se znovu na cestu. Tentokrát dostanu správnou informaci. Překvapilo mě, že jsem se ani nepotřebovala na nic zeptat. Hned, jak někdo pochopil, že se k němu obracím, okamžitě mi pomohl a ukázal cestu.
Jsem znovu v tramvaji, tentokrát v čísle 13. Vracím se na hlavní nádraží a přestupuji na tramvaj číslo 6. Vystupuji na zastávce „Šumavská“. Kopec? Tak jdeme. Po asi 20 minutách jsem na Kounicově. Ještě pár kroků a jsem tady! Už vidím budovu. Najednou za sebou slyším tramvaj. Ohlížím se a spatřím tramvaj číslo 13. Cože? Bylo to překvapení. V každém případě už jsem tady. Můj milý lehký kufřík také. Po dvaceti minutách jsem už v pokoji a „válím si šunky“.
Dívám se z balkonu na noční město, a i když mám strach z výšek, jsem ráda, že jsem tady.
Takže první věc, na kterou jsem se v Brně podívala, bylo krematorium. No nevadí.
Už jsem byla v Brně před dvěma lety, viděla jsem centrum a brněnského draka a nějak se mi to moc nelíbilo. Všechno mi připadalo nějak šedé. Dnes mám ale úplně jiný názor. Líbí se mi všechno: lidé, architektura, hospody, moravská vína, pivo, jídlo – no tedy kromě svíčkové… Doufám, že se sem ještě vrátím, ale tentokrát tramvají číslo 13 – a pokud to bude možné, tak ve správném směru.
Chorvatsko
