Má vzdálená země snů

Seriál: V cizím městě na cizí univerzitě
Když mi bylo pět, viděla jsem obrázky ze vzdálené země, kde všechno vypadalo jinak než u mě doma v Jordánsku. Stromy byly zelenější, květiny měly úplně jiné tvary, krajina byla všude potažená světle zeleným kobercem a domy měly červené trojúhelníkové kloboučky, které byly někdy zakryté nadýchaným bílým sněhem. Nebylo to ale místo z pohádky, jmenuje se Evropa, říkali mi. Vždycky jsem proto tu vzdálenou zemi chtěla navštívit.

Vzpomínám si, že jsem chtěla žít pod tou červenou střechou a mít krásné květiny na balkoně a stavět sněhuláka s oranžovou mrkví místo nosu. Otázka ale byla, jak se tam dostat, jak tam letět a vůbec žít tak daleko od domova. Rodiče mě od toho odrazovali, ale já jsem věděla, že tam prostě chci jet…

O osmnáct let, spoustu těžké práce a snažení později jsem konečně dosáhla svého a říkala jsem sbohem své rodině: odjížděla jsem studovat do Evropy. Jestli jsem našla, co jsem očekávala? Moje odpověď zní: Ano a víc! Moje vysněná vzdálená země jménem Evropa je zemí s bohatou historií, kulturou, civilizací a velkými možnostmi.

"Chtěla jsem žít pod červenou střechou a mít krásné květiny na balkoně a stavět sněhuláka s oranžovou mrkví místo nosu," píše Al Khatib. Foto: David Povolný.

Než jsem sem ale přišla, vůbec jsem nevěděla, co na mě ve skutečnosti čeká. Jenom pár měsíců před příjezdem do České republiky jsem sotva znala název země a vůbec jsem netušila, že se nějaké malé město uprostřed Evropy stane za pár let mým domovem. Z Česka se ale postupně stal můj dům a z Brna můj malý pokoj.

Prvních několik let, kdy jsem se snažila naučit žít v Česku, jsem musela odpovídat na spoustu otázek lidí fascinovaných myšlenkou, že jsem přijela z tak vzdálené země. Tehdy jsem si uvědomila, že nejsem zase tak jiná než ti, co se mě ptají. Všichni jsme ty stejné zvědavé děti, které chtějí objevovat a dozvědět se víc o životě na jiných místech.

I když to pro mě byla obrovská změna, vždycky se tu naštěstí našli lidé, kteří mě podpořili. Díky skvělým učitelům jsem začala milovat češtinu a kamarádi mi pomohli překonat nástrahy vysokoškolského studia technického oboru v cizím jazyce. Brno jsem si zamilovala jako takovou velkou vesnici, kde bydlí spoustu kamarádů a kolegů, díky kterým mám pocit, že jsem necestovala zase tak daleko od své rodiny. Může to být klišé říct, že se tu skutečně necítím jako cizinec, ale je to opravdu tak. Proto když jsem začala pracovat na Masarykově univerzitě v Centru zahraničních studií, které pomáhá českým studentům zorientovat se v  cizině a cizincům zase v Česku, vzala jsem to jako možnost vrátit to, co se dostalo mně.

Sny se tedy plní a ne že ne. Když je máte, držte se jich. Já jsem tady, v Evropě, v Česku, v Brně a mám, co jsem chtěla. I když paradoxně dům, ve kterém bydlím, nemá červený trojúhelníkový klobouček.