Psát o společnosti a kultuře, jejíž součástí jsem už čtyři roky, není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Do života v Česku jsem se zapojila do té míry, že se na něj můžu jen obtížně dívat z nějakého kritického odstupu. Zvlášť, když jsou si naše země – Slovinsko a Česko – tolik blízké, jak fyzicky, tak kulturně.
Cesta do Brna
Že jsem jako lektorka slovinštiny přijela pracovat zrovna do Brna, bylo přirozeným důsledkem předchozích událostí. Na filozofické fakultě v Lublani jsem studovala slovinský jazyk a literaturu. Všichni jsme měli povinné kurzy dvou slovanských jazyků. Sama jsem si zcela náhodně vybrala češtinu a chorvatštinu. Když jsem se pak během studia dozvěděla, že existuje možnost výměnného studijního pobytu v Česku, nerozmýšlela jsem se dlouho a jela jsem. První pobyt v Praze trval tři měsíce a byla to výjimečná osobní i studijní zkušenost. Proto jsem se po roce do Prahy opět vrátila.
Česká kultura
Moc ráda chodím do českých divadel a na české filmy. Zdejší filmová produkce je podstatně bohatší než ta slovinská. Možná by se dalo očekávat, že budu aspoň zpočátku narážet na jazykovou bariéru. Ke svému překvapení jsem ale narazila na úplně jinou, která mi ovšem bránila dostatečně dobře pochopit obsah a smysl viděného a slyšeného.
Velice obtížně srozumitelný pro mě totiž zezačátku byl český humor. Nezřídka se mi stávalo, že jsem šla do kina na českou komedii a všichni se tam pořád něčemu smáli – tedy všichni až na mě. Pochopení toho zvláštního ironického, mnohdy absurdního a velice břitkého typu humoru byl tvrdý, i když postupně rozlousknutelný oříšek. Dnes už mu rozumím o něco lépe.
Pitvoření moderátorů a nesmyslný dabing
Čeština se mi líbí jako jazyk. Mám ji ráda hned z několika důvodů: je mimořádně melodická a vždy mně při jejím delším poslechu přijdou na mysl pohádky a něco kouzelného.
Ve dvou případech mi je však nesympatická: když slyším přehnané pitvoření a povznesenost moderátorů komerčních rozhlasových stanic a když zapnu televizi a vidím všechny ty americké, španělské a jiné herce mluvit česky. To je pro mě, vzhledem k tomu, že ve Slovinsku známe jen titulky, nepřirozené – součástí lidské osobnosti je hlas a jeho síla a barva. Když ho člověku sebereme a nahradíme ho nějakým jiným, změníme tak částečně také jeho osobnost.
Vlastní zápas s češtinou
Moje čeština bohužel pořád ještě není taková, jak bych si přála. Osvojovala jsem si ji dost nesystematicky, a asi i proto se jaksi pořád nemohu dostat na úroveň, které chci dosáhnout. Těžký je pro mě pravopis – délky jsou opravdu užitečné při mluvení, ale při psaní jsou skutečnou výzvou – a také výslovnost. Zdá se mi, že kdybych chtěla vyslovovat všechny ty délky, musela bych na to mít mnohem víc času, než mám. Proto všechno řeknu rychle.
Ale na druhou stranu novější teorie o osvojování cizího jazyka zdůrazňují, že cílem učení se není dosažení úrovně rodilého mluvčího, ale dosažení slušné úrovně mluvčího cizího jazyka. S tím souhlasím, ovšem zpočátku mě vždy velice rozčílilo, když mi lidé poté, co jsem pronesla nějakou větu v češtině, řekli: „Ó, vy jste z Ukrajiny.“ Ne proto, že neuhádli můj původ, což bylo opravdu téměř nemožné, ale proto, že si mysleli, že z přízvuku hned vědí, odkud jsem.
V maličkostech je pestrost
Odlišností mezi oběma národy a mezi životem v Česku a ve Slovinsku je poměrně dost. Nejde o příliš velké rozdíly, ale o odstíny, nuance a maličkosti, jež zpestří život a dodají mu svěžest a barevnost. Nebudu prozrazovat všechny, protože si myslím, že je lepší, když je objeví každý sám. A pro sebe.
lektorka Ústavu slavistiky
Filozofické fakulty MU
