Seriál: V cizím městě na cizí univerzitě
Takovou zkušenost v Česku udělal Alexandr Vazsonyi, známý psycholog z univerzity v Auburnu v Alabamě. Na Fakultě sociálních studií MU strávil podzimní semestr za podpory Fulbrightova programu a byl vůbec prvním americkým vědcem, který do České republiky přijel v rámci prestižního podprogramu Fulbright Distinguished Chair. Na Masarykově univerzitě se čtyři měsíce věnoval vědě i výuce, ale také poznával českou kulturu.
„Mám rád střední a východní Evropu, protože jak se dá poznat i z mého jména maďarského původu, mám v ní své kořeny. I proto pro mě byla tato Distinguished Chair, jedna z několika mála vypisovaných každý rok na různých místech po celém světě, opravdu lákavá,“ říká Vazsonyi, proč se rozhodl jet právě do Česka.
Coby editor The Journal of Early Adolescence a psycholog se zaměřením na adolescenci zamířil do Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na fakultě sociálních studií. „Začal jsem zde spolupracovat na řadě projektů – například o kyberšikaně nebo s jednou doktorskou studentkou na práci na téma nebezpečné sexuální chování,“ uvádí psycholog.
Díky jeho několikaměsíční návštěvě na Masarykově univerzitě vzniká také zvláštní číslo The Journal of Early Adolescence, které bude zaměřené výhradně na české mladé. „Sám se v Česku také snažím sbírat data o českých vysokoškolácích a adolescentech pro vlastní výzkum. Dosud jsem sesbíral informace od 15 tisíc mladých v deseti různých kulturách. Česko bude už jedenáctou zemí,“ vysvětluje Vazsonyi.
Podceňující se akademici a jiné dojmy
Projít zkušeností s novou zemí bere Vazsonyi jako dobrodružství. Podle vlastních slov zde ale vypozoroval jednu podobnou věc, jako když před lety vyjel v rámci Fulbrightova programu do Slovinska. „Myslím, že lidé jsou zde zbytečně pesimističtí ve vztahu k vlastním schopnostem. Když mluvím s akademiky o jejich práci, výzkumu a publikování, všiml jsem si podceňování. Říkají: Nemáme šanci dosáhnout toho a toho, protože jsme jen v České republice,“ říká psycholog. Je to pro něj nepochopitelné, i když sám připouští, že je možná až příliš velký idealista. „Svým českým kolegům nicméně říkám: Tohle je skvělé místo, jste velmi schopní, pokračujte v tvrdé práci a nemůžete neuspět!“
Alexander Vazsonyi na fakultě sociálních studií vedl celý podzimní semestr jednu seminární skupinu. Studentům psychologie, sociologie a sociální práce přednášel o vývoji adolescentů. I z této zkušenosti si odnesl nový postřeh: studenti byli podle něj trochu překvapeni ze stylu práce, jaký po nich chtěl. „Zvolil jsem zřejmě interaktivnější styl vedení hodiny, než na jaký jsou zvyklí. Testování také neprobíhalo tak, že by celý semestr volně chodili a na konci je čekal jeden velký test, kterým buď projdou, nebo ne. Spíše mám rád řadu průběžných úkolů. Před koncem semestru už by tak student měl mít celkem jasnou představu, jak na tom je,“ vysvětluje Vazsonyi.
Americký psycholog měl ale sám s čím se poprat. „Snažil jsem se vypořádat s češtinou, ale musím se přiznat, že mi to moc nešlo. Trochu se za to stydím, ale mluvím také německy, takže v kombinaci s angličtinou jsem se vždycky s každým domluvil,“ uvádí Vazsonyi. Připouští však, že základní komunikaci jako pozdravit, poděkovat a říct na shledanou přece jen zvládl.
Spolupráce bude pokračovat
Na Masarykově univerzitě se americkému psychologovi zalíbilo. „Navázal jsem spoustu dobrých kontaktů a doufám, že s kolegy budu spolupracovat i v dalších letech. Skvělé by bylo, kdyby se mi také podařilo sehnat studenty, kteří by za mnou přijeli třeba na doktorát do Spojených států,“ shrnuje psycholog. Když před šesti lety působil v rámci Fulbrightova programu v Mariboru ve Slovinsku, měl s další spoluprací skvělé zkušenosti. „Když jsem se tam teď byl po letech podívat, bylo to jako jet domů a vidět staré přátele. A můj doktorský student, který za mnou přijel na univerzitu v Auburnu krátce po mém pobytu na Slovinsku, tam nyní působí jako odborný asistent. Doufám, že s Českem se to bude vyvíjet podobně, takový je plán.“
