Seriál: V cizím městě na cizí univerzitě
Už je to sedm let od chvíle, kdy jsem začala pěstovat svůj intenzivní vztah s Brnem. Tehdy jsem sem přijela zapracovat na své češtině. Právě zde jsem poprvé na vlastní kůži zažila kouzlo studentského života na kolejích. V chorvatském Záhřebu jsem totiž během studia filozofie a českého jazyka a literatury bydlela s rodiči, což znamenalo, že jsem se zkrátka nemusela starat o takové záležitosti, jako je třeba pravidelné plnění ledničky.
Brněnskou vícesemestrální zkušenost mi díky vstřícnému udělení četných stipendií umožnila Eva Rusinová, vedoucí Kabinetu češtiny pro cizince na Filozofické fakultě MU, ke studiu češtiny mě ovšem nalákali Hašek s Čapkem a ve správnosti volby mě pak při první návštěvě Česka na začátku studia ujistilo vynikající české pivo.
Svůj vztah k české literatuře jsem poté prohloubila a začala se těšit na každý nový poznatek spjatý s českou kulturou. Po příjezdu do Brna stačilo skloubit čtení knih českých spisovatelů s návštěvami všudypřítomných hospod s nadšenými zahraničními studenty bohemistiky, vždy připravenými na podnětné debaty o čemkoli. Brzy se tak ze mě stala místní. Poznala jsem se tady se svým budoucím manželem a po nějaké době jsem začala působit jako lektorka chorvatštiny v ústavu slavistiky, a tak jsem stále zde a trápím studenty, aby se zase oni pořádně naučili můj jazyk.
Cizinkou tak trochu všude
Pocit, že jsem někde nováček, znám už od devadesátých let, kdy jsme s rodinou přišli do Záhřebu jako uprchlíci ze Sarajeva. Od té doby v podstatě nikdy nezapomínám na to, že jsem cizinkou, ať už jsem kdekoliv. V Brně mi tuto skutečnost někdy připomenou nevlídné prodavačky, když se „blbě“ vyjádřím. Ale i v Záhřebu či v Sarajevu mám často obdobný pocit, protože tam už dlouho nebydlím. Je ovšem výhodné mít rezervní domov a možnost na chvíli utéct z každodenní rutiny.
Už jsem si zde také zvykla na to, že při seznamování s novými lidmi jsem téměř vždy nucena vyslechnout výčet míst, kde všude v Chorvatsku někdo strávil dovolenou a jak je to tam pěkné. Také už vím, že mnozí studenti bezmezně věří ve výjimečnou vzájemnou blízkost slovanských jazyků. Z úspěšně zvládnuté domluvy na pláži pak ovšem někteří vyvozují, že se jim rovněž lehce podaří napsat kontrolní test ze studovaného jazyka. Není to tak.
V Česku mi chybí chutné mléčné výrobky a pečivo, trhy s ovocem a zeleninou i hlučné rozhovory cestujících v tramvaji. U nás je ale zase nepředstavitelné, že by přední domácí politici byli ochotni každou neděli vystupovat v televizních debatách. Doma mi navíc schází kvalitní informační servis poskytovaný veřejnoprávní televizí.
Co se týče reakcí domácích na různé podoby cizinecké češtiny, zatím jsem si v této souvislosti uvědomila, že když domorodci cizince pochválí, jak „krásně“ mluví česky, tak to obvykle znamená, že ho ještě čeká hodně práce. Když vám však sdělí, že máte „divný přízvuk“, pak z toho můžete vyvodit, že jste již dosáhli pokročilejší úrovně svých jazykových znalostí. Někdy je také dobré vědět, jak se vypořádat s těmi, kteří se nejspíše nikdy neučili žádný cizí jazyk. Pravidlo zní tak, že když se vás ve společnosti zeptají „rozumíš nám, když se takhle bavíme?“ nebo „rozumíš i vtipům?“, klidně můžete odpovědět, že zatím zvládáte pouze slovíčka začínající na P, protože je ten slovník dost tlustý.
Atmosféra různých prostředí se nedá jednoduše popsat vyjmenováváním rozdílů a zvyklostí, spíš jde o váš vnitřní pocit v tom kterém bydlišti. Já se můžu těšit z více vlastí a blízkých lidí hovořících různými jazyky. Občas si nejsem jistá, jestli někoho znám odsud nebo od nás, respektive kam mám takovou osobu zařadit ve své paměti. Rozhodně však nepatřím k oněm výřečným cizincům, kteří jsou hrdí na zemi, z níž pocházejí, přičemž opakovaně a rádi řeční o tom, jak to chodí „u nich“. Těžím ze své zkušenosti, že se nakonec na různých adresách žije stejně zajímavě.
Ústav slavistiky Filozofické fakulty MU
