Seriál: V cizím městě na cizí univerzitě

Jako rodačka z bulharské Sofie ve svém původu nic českého nemám. Po studiu na ruském jazykovém gymnáziu v Sofii jsem se rozhodla přihlásit na Sofijskou univerzitu na obor Slovanská filologie, kde jsme tenkrát (bylo to už v roce 1991) přišli do styku s češtinou, srbochorvatštinou, polštinou a poprvé také slovenštinou.

V rámci studia jsem po 4. ročníku získala stipendium přes bulharské ministerstvo školství na Letní školu slovanských studií v Brně. Tak to všechno začalo.

Po velmi krátkém zklamání, že nejedu do Prahy, jsem se na svůj pobyt v Česku moc těšila. O Brně jsem toho moc nevěděla. Ještě jako studenti gymnázia jsme si v rámci zájezdu do tehdejšího Československa do Brna jen „odskočili“ na jeden den, takže mé vzpomínky byly velmi matné. Svůj pobyt na Letní škole slovanských studií proto počítám za první list první kapitoly mé knihy o životě v Brně, do kterého jsem se hned a velmi silně zamilovala.

Dvě druhá města
Pro Brno se vždy nabízí srovnání s Plovdivem, který je také druhým největším městem v zemi. I když jsou to na pohled dvě úplně odlišná města – Plovdiv se svou antickou historií a amfiteátrem, ale také stopami osmanské minulosti, Brno se skvostnou architekturou středoevropského města –, jsou si přece jen blízká, aspoň pokud jde o jejich obyvatele.
Na první pohled může vypadat paradoxně, že temperamentní Bulhar se snad chová stejně jako (z našeho pohledu) zdrženlivý Čech, ale myslím si, že Brňan s Plovdivanem jsou si velmi blízcí v ochotě pomoct, ve snaze komunikovat a domluvit se, v nepředpojatosti vůči cizím lidem a cizincům, ve snaze dozvědět se něco nového z jiného prostředí, jiné kultury a mentality a přiblížit a vysvětlit naopak tu svou.

Obě města jsou si velmi podobná i v tom, že jsou sice poměrně velká, ale do značné míry jsou ušetřena hektičnosti života a všudypřítomného stresu hlavních měst. Sbližuje je také to, že jde o významná univerzitní města se stejným akademickým duchem, se stejným dynamickým rozvojem služeb a příležitostí, a to nejen pro studenty, ale i pro samotné Brňáky (mezi které se už po patnácti letech života v Brně dovoluji počítat i já).

Plovdivané rádi jezdí do Brna
O tom, že Brno a Plovdiv k sobě mají blízko, svědčí i fakt, že sem každoročně přijíždí spousta bulharských studentů, studujících převážně bohemistiku na Plovdivské univerzitě Paisije Chilendarského. Po svém návratu domů pak dělají překrásnou reklamu nejen Masarykově univerzitě, ale i našemu městu.
Zájem o studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity ze strany bulharských studentů mnohonásobně převyšuje počet míst mezinárodně stanovený kvótami. Je to další důkaz nejen kvality vysokoškolského vzdělávání na naší univerzitě, ale i toho, že se zde Bulhaři cítí dobře. Brno zanechává v každém z nich takový dojem, jaký zanechalo poprvé v roce 1994 i ve mně – především pocit přátelství a srdečnosti.

Za dobu, co v Brně žiju, jsem poznala spoustu lidí, ale jednoho člověka bych přece jen ráda jmenovitě zmínila – Radoslava Večerku, profesora MU a vedoucího mé doktorské práce, který mě podpořil nejenom vědecky, ale i lidsky. A v neposlední řadě: Má moc rád Bulharsko.

autorka vyučuje na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU