Ranní vstávání mi nedělalo dobře už od mateřské školky. Obzvláště pokud mne venku čeká zima a tma, písemka, zkouška nebo jiné nepříjemné povinnosti. Proto není fyzicky ani psychicky nijak zvlaště náročné zvyknout si vstávat okolo poledne. Přivyknout španělskému tempu mi netrvalo ani týden, a tak osmá až devátá ranní je téměř na infarkt, o šesté, sedmé ani nemluvím, to je tady skoro jako vstávat o půlnoci, nelidské týrání, ještěže Španělé jsou lidi.
Proto nemám páru, jak jsou pohodoví, možná spíš pohodlní obyvatelé Barcelony schopni vypořádat se s takovýmito extrémními životními podmínkami a jaké procentuální části pracujícího obyvatelstva tolik záleží na vlastním materiálním a finančním blahobytu, že tuto sebetrýznící daň platí ráno co ráno, týden co týden, rok co rok. Pokud ovšem nepočítám víkendy a státní svátky – tzv. festivos –, kterých si Španělé nadělili skutečně požehnaně, kam my se na ně hrabeme s našimi svatými a upálenými. Jistou náplastí na tuto bolístku mohou být ty úžasné, poklidné snídaně. Po cestě do práce koupí La Vanguardiu či El País, ještě se zalepenýma očima se po čichu došourají k prvnímu otevřenému baru, usednou ke kulatému stolku a počkají si na šálek přesladkého, extrasilného café con leche a voňavý, křehký croissant nebo jinou sladkou dobrotu, obvykle zrovna vytaženou z pece. Ach jooo… Začínají mě pobolívat chuťové pohárky! Neznám snad krásnější barcelonskou vůni než tu, která se line ze všudypřítomných pekárniček a denních barů, ze všech těch panaderíí, pastelerií a kafeterií. Po druhém, ale mnohem kvalitnějším a příjemnějším probuzení se klidným a spokojeným krokem vydají do práce, po cestě pozdraví známé kolemjdoucí, poklábosí s kolegy a hurá do pracovního procesu. Pohoda.
Jana Králová pod hradem Monjuic v Barceloně.
Pak přijde další příjemná část dne, čas oběda. U nás není zvykem, abychom se moc obědem ve všední den zabývali, a když ano, spěcháme, obědu se příliš času nevěnuje. Na vysoké škole v menze má člověk strašně málo času na jídlo, často se tvoří hrozné fronty, spěchá se na další přednášku nebo už nad vámi stepuje další student s tácem a chce si sednout na vaši vyhřátou židli. Nemám v úmyslu hanit naše zvyky, dělám to stejně, ale ctím staré pořekadlo: Jaké si to uděláš, takové to máš. Navíc u nás je čas oběda asi od jedenácté do jedné odpoledne. Ve Španělsku mě hned v začátku zaskočilo, že v čase od dvou do čtyř hodin, někde dokonce do pěti, se prostě nepracuje. Obchody, banky, úřady, všechno zavřené, zato restaurace a tapasbary praskají ve švech. Ale žádný stres. Nikdo se od oběda nenechá rušit: vlezte mi všichni na záda, čert vem, že mi uniká tržba, a navíc, práce neuteče, nemá přece nožičky, proto přece na světě nejsem, a to se radši v klidu najím. Oběd se skládá obvykle z několika chodů. První je salát, například studený těstovinový, vařená zelenina nebo vychlazená rajčatová polévka gazpacho, následuje hlavní chod a po něm ještě dezert, nejčastěji ovoce nebo jogurt. K tomu pečivo, voda a završit kávou. Všechno konzumovat pěkně pomaličku, jedno sousto, odložit příbor, důkladně požvýkat, zapít, popovídat s kolegy. Tímhle tempem se odehrává celý oběd a není výjimkou, že obědový rituál zabere hodinu, klidně i dvě. Kolem naší fakulty v čase oběda posedávají a polehávají ještě v listopadu hloučky studentů s obědy v plastových krabičkách nebo na talířích a hodují, klábosí, prostě nekonečná siesta. Pracuje se a studuje do pozdních odpoledních nebo večerních hodin, všechny obchody zavírají mezi devátou a desátou večer, večírky začínají nejdříve v jedenáct, stejně tak otevírají i noční podniky a diskotéky. Shrnuto a podtrženo, celý den je ve Španělsku posunutý tak o dvě až tři hodiny. Stručná lekce španělského dne.
