Ranní vstávání mi nedělalo dobře už od mateřské školky. Obzvláště pokud mne venku čeká zima a tma, písemka, zkouška nebo jiné nepříjemné povinnosti. Proto není fyzicky ani psychicky nijak zvlaště náročné zvyknout si vstávat okolo poledne. Přivyknout španělskému tempu mi netrvalo ani týden, a tak osmá až devátá ranní je téměř na infarkt, o šesté, sedmé ani nemluvím, to je tady skoro jako vstávat o půlnoci, nelidské týrání, ještěže Španělé jsou lidi.