Možná sportujete. A možná proto, že chcete vypadat tak dobře, jako všichni ti lidé, které vidíte na Instagramu a v reklamách. A možná se nehýbete vůbec, protože na to nemáte čas nebo chuť. S oběma skupinami lidí se ve své práci potkává absolventka Fakulty sportovních studií MU Klára Vomáčková. A všem se jim snaží pomoct najít zdravý vztah ke svému tělu, který už spousta lidí ztratila.
Vomáčková pracuje jako fyzioterapeutka, takže k ní každý den chodí lidé s nejrůznějšími bolestmi způsobenými úrazy nebo dlouhodobými špatnými návyky. Kromě toho ale vede soukromé lekce zaměřené na zlepšení pohyblivosti, školí fitness trenéry a má instagramový profil s názvem Fit and tasty a také blog.
„Na Instagram se spousta věcí nevejde a já jsem chtěla mít něco, kam si budu moct odkládat myšlenky, které mě napadají při každodenní práci s lidmi,“ vysvětluje Klára, která píše o věcech, jako jsou nezájem o zdraví vlastního těla nebo neschopnost najít si čas sám pro sebe. Ale věnuje se také opačným extrémům – horečnatému cvičení a posedlosti (někdy rádoby) zdravým jídlem, snaze vyrovnat se nereálným vzorům a s tím souvisejícími poruchami příjmu potravy nebo ztrátou menstruace u žen.
Sama si extrémy nikdy neprošla, ale skoro celý život se s nimi v různé podobě potkává. „Sportovala jsem odmala, a protože mi to vždycky šlo, přirozeně mě to vedlo na závody. Začínala jsem na základce atletikou, pak jsem dělala sportovní lezení a přes veslování jsem přešla k pole dance, se kterým jsem se dostala až na mistrovství světa,“ vypráví Klára, která se následně zamilovala do crossfitu, jenž dělá dodnes.
Špatně pochopený crossfit
Crossfit, který v sobě kombinuje různé techniky, aby rozvíjel vytrvalost, rychlost a sílu, nezačala dělat v jeho úplných začátcích, ale někdy před čtyřmi lety. „Ani tehdy se ale u nás ještě nedělal čistě technicky a tak, jak by měl. Nevím proč, ale v Česku se nikdy nevžila jeho pravá podstata a to, že se mají lidé potkávat a společně se rozvíjet. U nás je důležitější spíše výkon než radost z pohybu. Lidé se nechávají zbytečně strhnout,“ nelíbí se fyzioterapeutce, která se potkává v práci s následky.
Vášeň pro sport prý ale chápe, sama měla období, kdy se endorfinů vyplavených pohybem nemohla nabažit. „Jenže pak mi došlo, že mi to za to nestojí. Že nechci přemýšlet nad tím, že to včera bylo v tělocvičně super, ale dnes mě všechno bolí. Zranění a bolesti těla nejsou v pořádku a hlavně se skládají. Časem udělá díru do betonu i kapka vody.“
Právě různé problémy, které viděla při sportu u svých kamarádů nebo u sebe sama, přiměly Kláru, aby se přihlásila na fyzioterapii. Dokonce několikrát. Nejdřív se na ni nedostala, a tak vystudovala obor regenerace a výživa ve sportu, na magistru pokračovala na specializaci kondiční trenér a k tomu si přibrala ještě bakalářské studium fyzioterapie. „Poslední dva roky na škole byly bláznivé. Každé volné místečko na fyziu jsem vyplňovala magistrem, protože jsem opravdu chtěla dělat oboje,“ směje se.
Dnes se jí to hodí, lidem může radit komplexně. V ambulanci se nejčastěji potkává s bolestmi zad, za které může špatný pohybový stereotyp nebo jednorázový špatný pohyb.
Na problémy si zaděláváme už od školy
Jistě, sezení u počítače, zdůvodní si hned člověk své problémy se zády, ale není to jediná příčina. Klára ve vyprávění zmiňuje například to, že za pár let bude asi řešit pohybové problémy způsobené specifickým postojem při ovládání mobilního telefonu, při kterém člověk křečovitě drží ramena.
„Obecně je i u sportující populace problém s neoptimálně pracujícím středem těla a nesprávnou technikou provedení úkonu. Když je špatná koordinace těla, jeho přední a zadní strany, hledá pohybový aparát méně náročné stereotypy, které ale nejsou výhodné, takže časem způsobí bolest a přetížení,“ líčí Klára, která si to potvrzuje každý týden na různých lekcích pro sportovce.
Také oni mají často problém stát na jedné noze nebo plnit různé na první pohled banální úkoly. „Všechno začíná už přechodem do školy, kdy se děti posadí do lavic, což je stejné celou školní docházku, po které jen přesednou k počítači do kanceláře. Když celý den koukáte jedním směrem, ztrácíte trochu schopnost vnímat prostor a obecně se ztrácí schopnost vnímat vlastní tělo a jeho signály.“
Řešením je samozřejmě pohyb, ideálně poté, co člověk s odborníkem zkonzultuje vlastní sportovní a zdravotní minulost. Příklady různých cvičení nebo toho, co se stane, když se dotyčný svým problémům nevěnuje, proto Klára dává i na svoje profily na sociálních sítích.
Když se někdo nepoučí, přichází s bolestmi právě k fyzioterapeutovi. Že přichází, ale podle Kláry nutně neznamená, že je odhodlaný s nimi něco dělat. „Pacienti se často spoléhají na to, že já jim pomůžu a udělám všechno za ně. Já jim samozřejmě pomůžu, ale ke mně přijdou jednou nebo dvakrát týdně na půl hodiny, kdežto sami se sebou jsou 24 hodin denně, kdy na sobě také musí pracovat,“ zdůrazňuje odbornice, podle které na takové uvědomění dochází asi u 70 procent pacientů.
Zbylých třicet bere návštěvu fyzioterapeuta jako plombování zubních kazů – čekají, že se všechno stane v ordinaci a oni odejdou bez práce domů. „Chápu to. Zvlášť v dnešní době jsme zvyklí, že máme všechno dostupné, objednáváme si věci přes internet a zítra přijdou až k nám domů. Jenže tělo takhle nefunguje. Asi je to jedna z posledních věcí, která takhle nefunguje a nikdy fungovat nebude, ale o to hůř se nám to chápe,“ usmívá se Klára.
Mimo jiné proto vítá snahu Unie fyzioterapeutů České republiky, která usiluje o to, aby byla jejich léčba částečně zpoplatněná. Ne proto, aby vydělávali víc peněz, ale pro to, aby pacienty motivovali k větší spolupráci.
