Fagulha se jako anesteziolog stará převážně o pacienty v průběhu operace, během koronavirové krize ve Španělsku se však anesteziologicko-resuscitační oddělení, kde pracuje víc než sedm let, proměnilo v místo s nejvážnějšími případy nákazy koronavirem. V celé oblasti Katalánska, kde Luis pracuje v University Hospital Arnau de Vilanova vzdálené asi hodinu od Barcelony, zemřelo přes šest tisíc lidí, v celém Španělsku přes 27 tisíc.
Před třemi měsíci koronavirus tvrdě zasáhl Španělsko, které bylo dlouho dobu druhou nejvíce zasaženou zemí. Vzpomenete si ještě na začátek krize?
Vzpomínám si, jak jsme s obavami v prosinci s kolegy sledovali, jak se vyvíjí situace v Číně. Ale všichni jsme si říkali, že je to daleko. Když v únoru přišla nákaza do Itálie, většina lidí si pořád myslela, že je to daleko, ale já už jsem se začal obávat, že to brzy přijde i do Španělska. Začátkem března se začaly objevovat větší počty případů i ve Španělsku.
V té době jsem u nás jednotce intenzivní péče ventiloval jednoho pacienta, až později jsme zjistili, že byl nakažený koronavirem – byl to vůbec jeden z prvních pacientů u nás v nemocnici. Bohužel jsem se od něj sám nakazil, v tehdejší době byl ve španělských nemocnicích naprostý nedostatek dostatečných ochranných pomůcek a na koronavirus jsme nebyli připravení.
Takže jste byl taky nemocný?
Ano, první týden jsem ležel v horečkách, měl jsem kašel a problémy s dýcháním a ztratil jsem čich a chuť. Další týden už to bylo lepší, ale musel jsem být doma v karanténě. Nejhorší byl ten pocit, že nemůžu pomoci svým kolegům a pacientům v nouzi, tou dobou už totiž situace začala velmi rychle eskalovat.
Když jsem se pak v druhé půlce března vrátil do práce, bylo to opravdu šílené, máme za sebou spoustu 24hodinových směn, pak jsme se šli domů najíst a vyspat a zase zpět do práce. V nemocnici máme běžně okolo 30 lůžek pro vážné případy, během koronaviru jsme museli rozšířit zóny na 45 lůžek. Ale zdaleka to nestačilo, nemocnice byly přeplněné. Bohužel jsme museli posílat osmdesátileté a starší lidi domů, neměli jsme pro ně plicní ventilace. Bylo to hrozné. A dělo se to po celém Španělsku.
Teď už se situace trošku uklidnila, přísná opatření se pomalu rozvolňují. I naše oddělení se vrací do normálu a Španělé už například mohou chodit do restaurací nebo kaváren, i když pořád nosí roušky.
Očekáváte druhou vlnu?
Obáváme se toho, ale doufáme, že už ne tak velkou, současná opatření jsou docela dobře nastavená, ale bohužel přišla hrozně pozdě. I kvůli tomu má Španělsko tolik úmrtí.
Takže Španělsko zaspalo?
Bohužel ano. Trvalo to hrozně dlouho, než se politici rozhodli konat, neustále řešili ekonomické dopady a vláda a opozice šly různými cestami, což ještě víc zpomalilo zavedení potřebných opatření. Přitom zdraví musí být vždycky na prvním místě. Takže nouzový stav se ve Španělsku vyhlásil až ve chvíli, kdy bylo přes 100 mrtvých. Přitom například Česko nebo Portugalsko vyhlásily nouzový stav ještě před prvním úmrtím.
Navíc epicentrem nákazy byly nemocnice – o přítomnosti viru se dlouho nevědělo, takže lidi přišli na běžnou kontrolu nebo operaci a nakazili se. Nakazilo se také hrozně moc doktorů a sester kvůli nedostatečným ochranným pomůckám.
Na začátku pandemie měli lidé pocit, že koronavirus není tak nebezpečný. Souhlasíte s tím?
Právě tento postoj byl největší problém – o koronaviru se říkalo, že je jako chřipka. Když ale máte chřipku, máte teplotu, cítíte příznaky a zůstanete doma. Jenže u koronaviru se udává, že 80 až 90 procent lidí nemělo žádné příznaky, takže nevěděli, že jsou zdrojem nákazy. Někteří to ani teď stále nedokážou pochopit.
U koronaviru je také míra nakažlivosti a smrtnosti mnohem větší než u chřipky. Právě o vysoké nakažlivosti a vysoké smrtnosti lidi nevěděli a nečekali to. Prostě tomu nevěřili. Snad jsme se do příště dostatečně poučili.
Vláda v Česku v půlce března, na začátku výskytu prvních případů, nařídila všem lidem povinně nosit roušky na veřejnosti. Myslíte si, že je to účinné opatření?
Situaci v Česku jsem docela sledoval, studoval jsem tam na Masarykově univerzitě v Brně a bylo to nejlepších šest let mého života. Nařízení nosit roušky na veřejnosti bylo úžasné. Nošení roušek určitě pomáhá, zvlášť v situaci, kdy lidé ani neví, jestli jsou nakažení. Nákaza se nešíří dál, pokud se dostatečně testuje, lidé udržují rozestupy a nosí roušky.
Česko celou situaci zvládlo skvěle, jsem moc pyšný, že jsem u vás studoval. Celková strategie vyhlásit nouzový stav ještě před prvním úmrtím, okamžité uzavření hranic, škol, obchodů i restaurací rozhodně mělo velký vliv na zpomalení nákazy. Také masivní testování, chytrá karanténa a okamžité vystopování nakažených a jejich rychlá izolace je správná cesta. Vždycky je lepší okamžitě nastavit přísná opatření, snadno se pak dá vrátit zpět. A navíc to pak ovlivní celkovou dobu trvání karantény. Ve Španělsku se dlouho otálelo a pak už to zastavit nešlo.
Jako lékař jste se teď dostal k nejzávažnějším případům. Chtěl jste od malička být doktorem?
Vždycky to byl můj sen. Můj táta byl radiolog, jako malý jsem rád chodil za ním do práce a mluvil s pacienty. Po střední škole jsem se hlásil na medicínu, ale o bod mi to uteklo kvůli tomu, že jsem se tehdy věnoval i fotbalu. Tak jsem začal studovat biologii a v pátém ročníku jsem jel na celý rok na Erasmus do Česka na Masarykovu univerzitu. Brno jsem si hned od začátku zamiloval, byl to úžasný rok. Univerzita mě nadchla – nádherný kampus, nové počítačové učebny a velká knihovna. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Takže jste se na Erasmu rozhodl znova zkusit přijímačky na medicínu?
Ano, mluvil jsem s několika zahraničními studenty a Masarykovu univerzitu mi doporučovali. Takže jsem poslední měsíc na Erasmu jenom studoval a připravoval se na přijímačky. Jsem hrozně rád za tu šanci. Studium sice bylo náročné, ale velmi dobře mě připravilo mě na současné každodenní situace. Navíc bylo úžasné, že mezi studiem, praktickými workshopy, časem v nemocnici i volným časem byla velká rovnováha, což není úplně běžné na lékařských fakultách. Taky jsem poznal hrozně moc zahraničních studentů – teď už lékařů, kteří pracují po celém světě. Dodnes jsme v kontaktu.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno nám předešlá směna dá report o posledních 24 hodinách a my pak přebíráme péči o pacienty. Na našem oddělení jsou každý den nejméně tři doktoři a asi 11 sester, takže máme jednu sestru na jednoho pacienta, která se o něj neustále stará.
Na naše oddělení se dostávají ty nejzávažnější případy. Průběh nemoci způsobené koronavirem je většinou takový, že mezi třetím a pátým dnem mají lidé horečku, kašel a další symptomy. Okolo sedmého až devátého dne mají problémy s dýcháním a na rentgenech plic objevují první patologie, malé procento těchto případů je kritické.
Co pacientům poskytujete?
Pacienti, kteří přicházejí k nám do nemocnice, potřebují dýchat vysoce koncentrovaný kyslík, podávají se jim léky, nejčastěji protizánětlivé léky, antivirotika či léky proti malárii. Pokud to nepomůže, musíme pacienty intubovat a dát je na plicní ventilaci. Na té jsou většinou čtrnáct až dvacet dní, ale byly i případy, kdy to bylo přes 50 dní. Obnova plic je zdlouhavý proces.
U pacientů na plicní ventilaci se v průběhu dne dělají nejrůznější testy včetně analýzy krve, na monitorech u každého pacienta vidíme neustále data o základních životních funkcích. Na základě toho pak přizpůsobujeme plicní ventilaci. Naším cílem je ventilovat pacienty co nejlépe. Podle dat například vidíme, jestli pacient potřebuje víc nebo míň kyslíku. Taky sledujeme, jestli pacient reaguje na medikaci, a případně snižujeme a zvyšujeme dávky léků nebo dáváme úplně jiné léky.
Je to velmi náročná práce být celý den na nohou v oblecích a ochranných pomůckách, ve kterých se nemůžeme ani napít nebo jít na záchod. Nejnáročnější ale bylo, když nám umírali pacienti a jejich blízcí jim nemohli být na blízku během jejich posledních chvil. Na jejich pohřeb nemohla ani přijít rodina. Taková situace je hrozná pro všechny – pacienty, rodiny i lékaře.
To musela být noční můra.
To rozhodně byla, v období vrcholu pandemie to v nemocnici připomínalo válečnou zónu. Bylo zdrcující vidět umírat tolik lidi – a zdaleka to nebyli jenom staří a nemocní lidé, zemřel nám i dvaatřicetiletý pacient, který byl úplně zdravý. Věděl jsem, že koronavirus do Evropy dříve nebo později přijde, ale tak velkou vlnu jsem nečekal. Je to obrovská katastrofa pro lidstvo.
Jak jste v takové atmosféře dokázal dál pracovat?
Od určitého momentu jsem se už ale přestal dívat na počet úmrtí a jen jsem si říkal, že je potřeba jít dál. Nejde chodit do práce s myšlenkou na to, kolik lidí už zemřelo. Člověk si to nesmí připouštět, jinak ztrácí energii. Je potřeba být optimistický a říkat si, že dnes někoho dokážu zachránit. A tak pokračovat dál a dál. Možná i díky tomu jsme měli relativně dobré výsledky, úmrtí jsme měli pod devíti procenty, pod celostátním průměrem.
Už je to za vámi?
Tyhle náročné týdny jsou už naštěstí pryč. Jako lékař děkuji všem, kteří zůstali doma, zachránilo to spoustu životů. A děkuju také všem mým kolegům – našim lékařům, sestrám, vrátným i pečovatelům. A doufám, že se celý svět poučí ze situací, které nastaly v Itálii, Španělsku nebo USA. Lidé musí vidět chaos, aby se poučili. Příště už budeme připravení, příště už lidé nebudou nedůvěřiví vůči vládním nařízením, nebudou ignorovat data jenom proto, že nechtěli změnit své zvyky. Teď bohužel ale musíme změnit své nastavení do té doby, než přijde vakcína nebo lék. Musíme si zvyknout, že to teď tak prostě bude. Nemůžeme nechat virus znova vyhrát. Nesmíme zapomenout na to, co se stalo, a na všechny, kteří zbytečně zemřeli.
