Jak typicky vypadá kancelář absolventa filozofické fakulty? Pokud vás napadne archiv, knihy, psací stůl a počítač, tak tenhle absolvent není typický ani trochu. Tamás Vígh se na estetiku přihlásil jako absolvent střední zahradnické školy a po třech letech studia a nějakém tom sbírání dalších zkušeností má dnes v Brně vlastní floristický ateliér. Do práce se snaží promítat všechno, co se na estetice naučil.
Jeho život není příběhem o tom, jak někdo dostal romantický nápad a náhodou mu to vyšlo, a už vůbec ne o tom, jak se někdo vzepjal vůli svých rodičů. Právě naopak. Tamás je reprezentantem čtvrté generace zahradnické rodiny, která na farmě na Slovensku léta pěstuje růže a dnes už i další květiny a trávy. „Táta si uvědomuje, že jeho klientela, která si chodila léta pro růže nebo karafiáty, zkrátka takové klasické kytky, pomalu vymírá a musí se tedy přizpůsobit,“ říká Tamás, který je jedním z odběratelů rodinné farmy.
Otec Vígh se na svého syna a jeho vizi s ateliérem, který neprodává klasickou produkci a snaží se mít velkou část místních rostlin, nejdřív díval nedůvěřivě. A ani rozhodnutí o studiu estetiky úplně nerozuměl. Na druhou stranu mu ale ani nebránil.
„Já jsem chtěl vázat kytky odmala, ale po střední jsem zjistil, že mi schází mezioborový přehled. Když mi pak kamarádka, která studovala estetiku v Bratislavě, říkala, co tam dělají, uvědomil jsem si, že to je přesně to, co chci a o čem chci vědět víc,“ líčí Tamás.
Estetika je nauka o kráse a o tom, co se jako krásné vnímalo v jednotlivých historických etapách, takže na sebe váže různé filozofické, historické a sociologické aspekty. „Mám teď díky tomu něco, co mě odlišuje od ostatních kolegů. Projevuje se to v tom, jak ke svojí práci přistupuju,“ říká Tamás opřený o stůl, na němž stojí vázy s různými druhy květin. Osobně by pár hodin estetiky doporučil každému. Absence tohoto typu vnímání se prý projevuje všude kolem nás. „Vidíte to, když jdete po ulici, jak se přes sebe vrství různé nevkusné reklamy, jak lidé nepřemýšlí nad opravami budov a všude nacpou nevzhledná plastová okna,“ chrlí ze sebe příklady, které obecně shrnuje také pod absenci kritického myšlení. „Lidé nad tím ani nepřemýšlí. Mají pocit, že nemají jinou možnost, než vzít to, co je v obchodech nebo to, co má soused.“
K tomu, co prodává ve svém obchodě, přistupuje jinak. Ví, že některé pokojovky je doma opravdu složité pěstovat, a tak si je u něj nekoupíte. Má totiž moc dobře zjištěno, že lidé je extra přisvětlovat, hnojit nebo rosit nebudou. A výhrady má i k různým designovým kouskům. „Váza má plnit funkci vázy. Když je některá úzká tak, že ji pořádně nevyčistíte rukou ani kartáčem, těžko se o takové věci dá mluvit jako o váze,“ má jasno.
Mezi květinami se snaží mít aspoň ze třiceti procent ty, které vyrostly na středoevropských polích a ve sklenících. A řídit se kalendářem. Jestli módní byznys tlačí na zákazníky, aby měli na každou čtvrtinu roku jiné oblečení, a nedává to smysl, u květin je to prý naopak to jediné, co smysl dává. „Když je sezona tulipánů, prodávám tulipány, když jiřin tak ty, a v zimě je čas třeba na šípky,“ vypočítává.
Původně si myslel, že přesně tento přístup bude učit lidi v domovském kraji. Po škole se Tamás vrátil domů a se svým konceptem vyšperkovaným estetickou výchovou chtěl změnit prostředí kolem sebe. Jenže se ukázalo, že na to ještě není zralé. A taky to, že jemu samotnému chybí město se vší kulturní výbavou a sociálními kontakty. Tak se vrátil do Brna, kde už má pět let ateliér na Šilingrově náměstí.
Zákazníci o prostoru mluví jako o oáze, kam si chodí odpočinout. Obzvlášť to bylo vidět za nouzového stavu, protože právě květinářství byla jedněmi z mála obchodů, které směly fungovat dál. „Bylo to období, kdy jsme prodávali hlavně pokojové rostliny. V lidech jako by se něco probudilo, všichni kolem sebe chtěli mít něco hezkého a měli potřebu o něco se starat,“ vypozoroval květinář.
Jako o vlastním vzoru krásy mluví třeba o klasu na konci stonku trávy, jež má dokonale konstruovanou stavbu, aniž by se o to jakkoliv přičinila lidská ruka. Už tak zkrátka vyrostl. Když má ale Tamás pocit, že v rozhovoru mezi vázami květin sklouzáváme do moc romantických představ, umí je pěkně rychle vyvrátit.
Jeho táta prý každý rok na jaře přemýšlí, že záhony s růžemi nechá být a raději je zapálí nebo zaorá. Nejde ani tak o výdělky. To spíš opakující se boj se škůdci, který je čím dál intenzivnější v závislosti na měnícím se klimatu, ho vysiluje.
Jiné téma jsou podle Tamáse producenti a kupní síla zákazníků. Ne náhodou mají nejlepší pověst floristé ze zemí, jako je Německo, Rakousko nebo Švédsko, a naopak třeba Italové propadají. Ekonomická síla jednotlivých zemí se odráží v tom, jaký materiál a s jakým rodokmenem si můžou dovolit. Jednoduché to není ani s místními dodavateli. Několik už jich existuje, ne všichni už ale umí dodávat stoprocentně kvalitní květiny tak, aby v jednom svazku byly všechny stejně dlouhé a ve stejném stupni květu. „To ale neříkám proto, že bych si stěžoval. Já bych svoji práci za nic nevyměnil,“ zdůrazňuje Tamás.