Sama bývala výbornou studentkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde už třicet let učí. Dnešní studenti jsou bystří a přemýšliví, říká v rozhovoru Kateřina Šimáčková, která byla patnáct let advokátkou, poté soudkyní Nejvyššího správního soudu a soudkyní Ústavního soudu. Působí v Benátské komisi, je členkou vědecké rady právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze a členkou zkušební komise pro justiční zkoušky.
V roce 1988 jste absolvovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Proč jste se pro studium práv rozhodla?
Chtěla jsem původně studovat něco jiného. Neměla jsem žádný sen být právničkou nebo soudkyní. Doporučila mi to moje maminka, která byla psychiatryně. Směřovala jsem k humanitním oborům, jako je teorie literatury nebo sociologie. A maminka mi vysvětlila, že je dobré vystudovat obor, který je řemeslo a pomáhá lidem. K medicíně nebo přírodovědným oborům jsem měla dál, takže jsem se rozhodla pro práva. A myslím, že v tom určitou roli hrálo i to, že maminčini pacienti právníka potřebovali právě proto, že čelili řadě nepříjemností ze strany státu.
A jak vzpomínáte na dobu, kdy jste studovala?
Studovala jsem práva v době komunistického režimu. Pro mě to byl docela velký šok, protože tady se dost vnímaly mocenské vztahy a podobné věci. Současně jsem ovšem narazila na vynikající učitele, a z dnešní perspektivy bych řekla, že bych zřejmě nebyla právničkou, kdybych nepotkala Jiřího Malenovského a Jana Filipa, kteří ovlivňovali moje směřování. Jiří Malenovský jako bývalý soudce soudu Evropské unie a Jan Filip jako můj současný kolega na Ústavním soudu a dlouholetý šéf na Katedře ústavního práva a politologie, na které působím.
Lišilo se studium práv v době totality, kterou jste jako studentka zažila, a nyní? A pokud ano, tak v čem?
Samozřejmě že ano. Za totality to byl pokrytecký a divný systém, já jsem třeba věděla, že ačkoliv jsem byla opravdu vzorná studentka, tak nebudu mít nikdy v životě žádnou kariéru – po škole jsem se nedostala ani k působení na právnické fakultě, ani do advokacie nebo na soud, takže jsem se stala právničkou na hygienické stanici. Vzdělávání bylo tehdy méně interaktivní, ale byly tam obory, které byly zajímavé – nikdy třeba nezapomenu na srovnávací ústavní právo, které učil docent Kroupa, kde jsme četli ústavy Francie, USA a dalších demokratických států. Když jsem pak po revoluci studovala ve Francii, tak jsem francouzskou ústavu znala lépe než spolužáci Francouzi. V každém životě si tedy můžete najít něco, co je pro vás inspirativní a nápomocné.
Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity působíte už od 90. let jako pedagožka na Katedře ústavního práva a politologie. Jací jsou dnešní studenti práv oproti době, kdy jste právo studovala vy?
Určitě první velký rozdíl je ten, že probíhají férová výběrová řízení, takže všichni naši studenti jsou bystří. Výběrové řízení je založeno ani ne tak na vědomostech a netestujeme moc jejich pracovitost, ale vybíráme podle toho, zda umí logicky přemýšlet, což třeba pro mě je jedna z největších výhod. Naši studenti jsou opravdu bystří a inteligentní a velmi dobře se s nimi komunikuje a mají potenciál naučit se argumentovat. Mám proto velkou naději v budoucnost tohoto světa a národa. Mám pocit, že studenti přemýšlejí v souvislostech, že se snaží identifikovat problémy ve společnosti, že jsou připraveni zabývat se nejen sami sebou, ale i světem, ve kterém žijí.
Bude Vás hodně mrzet, že se budete muset asi vzdát role pedagožky?
Já se jí nevzdám, protože právnická fakulta mi nabídla velmi dobré podmínky i přes to, že budu většinu času v zahraničí. Je tu možnost zorganizovat blokovou výuku ve chvílích, kdy se budu vracet do ČR, nadále budu spoluorganizovat lidskoprávní moot court a vést diplomové a doktorské práce, část přednášek budeme organizovat online Nechtěla bych úplně odejít z veřejného prostoru právě proto, že pracujete-li v evropské instituci, měl byste být takovým jejím velvyslancem v českém odborném právnickém prostředí., takže chci pokračovat i ve spolupráci s Justiční akademií, kde se připravují soudci. Na katedře jsme našli metodu, jak se můžu v českém akademickém prostředí udržet. A děkuji za to vedení právnické fakulty, zejména děkanovi docentu Martinovi Škopovi, a proděkanovi Sehnálkovi i novému vedoucímu naší katedry, docentu Kosařovi a kolegyni Zuzaně Vikarské.
Jako právnička jste si vyzkoušela práci na krajské hygieně, poté jste působila jako asistentka ústavního soudce Antonína Procházky a patnáct let jste byla advokátkou, která často zastupovala občany i senátory před Ústavním soudem. Získala jste během této praxe zkušenosti, které se vám později hodily i po nástupu na Nejvyšší správní soud a poté i Ústavní soud?
Určitě hodily. Je to styl anglosaské kariéry, kde máte působit nejprve jako advokát a teprve potom se stát soudkyní. Zvenčí totiž vidíte problémy, které justice má. Jsem velmi ráda, že mi dal příležitost tehdejší předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Právě on chtěl, aby soud, který řídil, měl zkušené lidi z různých oblastí: z ministerstev i advokacie. Myslím si, že jsem tam tehdy přinesla pohled, v čem jednotlivec naráží, když se soudí. A vidím to i na Ústavním soudu. Když je tam někdo bývalý soudce, tak hodně myslí na ostatní soudce, když je někdo advokát, tak hodně myslí na ostatní advokáty. A já, ačkoliv jsem byla bývalá advokátka, tak jsem myslela nejčastěji na účastníky řízení.
Jste iniciátorkou veřejné debaty o ženách v právu a jejich veřejném vystupování, kterou jste podnítila před třemi lety. Změnilo se od té doby něco? Začaly nejen právničky víc veřejně vystupovat?
Základ iniciativy byl ponouknout ženy, aby byly aktivnější. Vyjádřila jsem to v jedné větě, která byla pro řadu z nich inspirací: „Starat se o své děti znamená starat se i o svět, ve kterém ty děti budou žít.“ A co se týká těch změn, tak jsme třeba na twitteru Mužské právo upozornili na to, že ženy akademičky hodně a zajímavě publikují. A další věc je, že když jsem vstupovala do té debaty, tak jsme neměli ani jednu ženu předsedkyní krajského soudu, a teď máme hned tři! Na Univerzitě Karlově, kde jsem ve vědecké radě právnické fakulty, zase vidím, že děkan podporuje docentury a profesury talentovaných žen. Doufám tedy, že to směřuje k dobrému vývoji. Jsem na Ústavním soudu jedna ze dvou soudkyň. Proto bude zajímavé se dívat, jestli pro nominátory bude důležité, aby tam byla zastoupena žena. Myslím si, že by bylo nesprávné, kdyby Ústavní soud doplnil místo mě další muž.. Je u nás totiž řada schopných a dostatečně připravených právniček, které by funkci ústavní soudkyně dělaly dobře.
Jako advokátka i soudkyně jste se často zabývala a stále zabýváte problematikou lidských práv. Je něco, na co jste při této práci hrdá?
Za nejdůležitější text, který jsem v životě napsala, považuji článek na blogu Jiné právo, kde jsem napsala, že nejnespravedlivější jsou ty rozsudky, které nebyly vydány. Ať už to tedy byli vysoce postavení, bohatí a schopní lidé, kteří se třeba dopouštěli trestné činnosti a nebyli za to odsouzeni. Ale za nejpalčivější považuji, že lidé, kterým se stala nespravedlnost, byli v takové situaci, že nedosáhli na právní pomoc nebo vůbec nevěděli, že mají vést soudní spor a tudíž se ani nedomohli spravedlnosti. Proto jsem právě v tom článku vyzývala, ať se začneme věnovat těm nejslabším ve společnosti a poskytneme jim kvalitní a dostupnou bezplatnou právní pomoc.
Při práci ústavní soudkyně se musíte občas vyrovnat s tím, že se stěžovateli děje příkoří. Jak to snášíte jako soudkyně, která je proslulá svými lidskými a lidsky pochopitelnými rozhodnutími?
Právě proto, že jsou paragrafy zakroucené a nabízejí víc možností, tak je možné interpretovat právo v řadě případů tak, že poskytneme spravedlnost i lidem, kteří udělali někde na začátku třeba i nějakou chybu a není možné je za to potrestat tím, že se nedomůžou vůbec žádné spravedlnosti. Tudíž si myslím, že lze interpretovat české právo tak, abychom ho vyložili ve prospěch humanity, ochrany lidských práv a ve prospěch práv slabých.
Těšíte se na práci u Evropského soudu pro lidská práva? Je to pro Vás pocta, že vybrali právě Vás?
Je to velká pocta, vážím si toho, ale je to ještě větší odpovědnost, než kterou mám na Ústavním soudu. Právě s ohledem na velkou odpovědnost, kterou to nese, tak bych to neoznačila tak, že se těším, spíš jsem připravená tuhle službu vykonávat. Především teď ale musím dokončit svou práci na Ústavním soudu, soustředím se tedy na případy, které dokončuji.
Budete se během devíti let, které Vás ve Štrasburku čekají, vracet do rodného Brna?
Se svou rodinou, což je manžel a pes, se určitě přestěhujeme do Štrasburku, ale chceme si nechat vazby na Brno. S manželem jsme brněnští rodáci, kteří považují Brno za svůj domov. Máme tu mnoho přátel a je to naše milované město, o které bychom neradi přišli.
