Druhá polovina roku 2022 je pro Českou republiku turbulentním obdobím, předsednictví přebírá v nelehké situaci plné několika globálních krizí, ať už se jedná o problém s energiemi, s inflací nebo o ruskou agresi na Ukrajině. Podle Dany Kovaříkové Česko zatím zvládá tuto zkoušku dospělosti se ctí.
Působíte jako poradkyně ministra pro evropské záležitosti. Jaké máte na vaší pracovní pozici kompetence a naopak povinnosti?
Moje pracovní náplň do velké míry vyplývá z role, kterou ministr pro evropské záležitosti během předsednického půlroku zastává. Předsedá Radě pro všeobecné záležitosti, takže se věnuji tématům, která má tato Rada na starost – mimo jiné institucionálním věcem, jako např. Konference o budoucnosti Evropy. Ministr Bek je rovněž zodpovědný za dialog s Evropským parlamentem, což znamená, že vedle slyšení v příslušných výborech se účastní každého plenárního zasedání, kde se za Radu, tedy všech 27 členských států, vyjadřuje k různým tématům. Já mu v tomto poskytuji podporu, tj. pomáhám s přípravou podkladů, jezdím s ním na plenární zasedání atd. Při tom všem zužitkovávám zkušenosti a kontakty, které jsem za dvacet let práce v Evropské komisi nasbírala.
Ministerstvo pro evropské záležitosti je staronový úřad, existoval už při prvním předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2009. Tehdy jste tam pracovala jako analytička, teď jste se po téměř patnácti letech vrátila. Můžete tyto dvě zkušenosti srovnat?
V některých ohledech je to podobné – například celospolečenský kontext, který byl již tehdy poměrně dramatický. Když v roce 2009 Česká republika přebírala předsednictví, tak musela hned zkraje řešit plynovou krizi, probíhal konflikt na Blízkém východě, řešily se i dopady ekonomické krize. Energetická bezpečnost byla velmi silné téma, již tehdy zde byla snaha o diverzifikaci a nezávislost na Rusku – probíhala jednání o jižním plynovém koridoru, v rámci něhož české předsednictví podporovalo výstavbu projektu Nabucco. Spustila se iniciativa Východního partnerství, která byla reakcí na již tehdy ruskou agresivní politiku (v daném období zejména vůči Gruzii). Nicméně to, co se děje teď v důsledku ruské agrese vůči Ukrajině, není srovnatelné s žádným obdobím, které Česká republika během svého členství zažila.
Dalším rozdílem je institucionální aspekt – první české předsednictví se odehrávalo ještě před vstupem v platnost Lisabonské smlouvy. To mimo jiné znamenalo, že předseda vlády byl zároveň předsedou Evropské rady. To teď již není, neboť Evropská rada má svého voleného předsedu. Stejně tak v případě Rady pro zahraniční věci – před Lisabonem jí předsedal ministr zahraničí předsednické země, dnes je to vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Myslím, že se také dost proměnila očekávání – tehdy to bylo naše první předsednictví, v EU jsme nebyli ještě ani 5 let a místy byla ze strany některých hráčů patrná skepse ohledně toho, „jak to ti Češi zvládnou“. Možná i proto, že jsme to nakonec zvládli, zejména na té pracovní úrovni (na politické to žádná sláva nebyla, vzpomeňme na pád vlády uprostřed předsednictví), tak dnes je to co do očekávání mnohem lepší.
Však jsme také v Unii již 18 let, což je věk dosažení dospělosti. A myslím, že zatím tuhle zkoušku dospělosti zvládáme se ctí. Například dohoda o tom, jak snížit v Evropě spotřebu plynu pro nadcházející topnou sezónu kvůli výpadkům dodávek ze strany Ruska, je hodnocena jako značný úspěch.
Priority českého předsednictví v Radě EU známe, patří mezi ně například zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny nebo energetická bezpečnost. Jaké jsou ale Vaše cíle jako poradkyně ministra?
Samozřejmě plně souzním s prioritami tak, jak jsou nastavené. Protože vývoj v našem bezprostředním sousedství či to, jakým způsobem se podaří zvládnout např. otázku energetické bezpečnosti, stability dodávek do Evropy včetně potřebných komodit nebo třeba boj s inflací, to vše velmi výrazně ovlivní, jak se nám v Evropě bude žít.
Pozici ministra pro evropské záležitosti aktuálně zastává Mikuláš Bek, bývalý rektor Masarykovy univerzity. Znali jste se už dřív?
Ano, už z doby, kdy byl Mikuláš Bek předsedou senátního výboru pro evropské záležitosti a já byla vedoucí Zastoupení Evropské komise. Čas od času jsem se účastnila zasedání výboru, abych představila nějaký návrh z pera Evropské komise, pan ministr zase naopak se z titulu své role účastnil některých akcí, které jsme pořádali. Občas jsme se potkali i v debatách.
V Brně jste vystudovala ekonomii a žurnalistiku. Jak na studium na Masarykově univerzitě vzpomínáte?
S láskou. Myslím to vážně, pro mě bylo období studia na MUNI jedním z nejkrásnějších období v životě. Všechna ta zajímavá setkání, diskuse a celkově prostředí univerzity s její historií, Brna jako kulturou nabitého města, které tepe v rytmu, který jsem jinde nezažila. Brno bylo pro mě nesmírně inspirativní prostředí a kdykoli tam přijedu, tak se utvrzuji v tom, že atmosféra města je opravdu jedinečná a kvalita života příjemná. I své děti ponoukám, aby jednou šly studovat do Brna.
Jaké možnosti se teď, v druhé polovině roku, otevírají pro Českou republiku? V čem vidíte příležitost?
Příležitostí je celá řada – můžeme ukázat Evropě a světu, že jsme schopni dosáhnout dohody a výsledků. V domácím kontextu je předsednictví ideální příležitostí zvýšit v české společnosti povědomí o Evropské unii a vysvětlit, jak EU funguje. A hlavně ukázat, že Česko je její plnohodnotnou součástí. Nejen, že u onoho pomyslného stolu sedíme a podílíme se na každém rozhodnutí, ale že tu debatu tento půlrok umíme i řídit.
Jaké jsou podle Vás nejrozšířenější mýty o Evropské unii?
Je jich hodně, ale mýtus všech mýtů souvisí s předchozí otázkou: tvrzení, že v Evropské unii rozhoduje někdo o nás bez nás. Že je to jakási struktura vně nás, která nám cosi diktuje. Vezměte si všechny ty mediální zkratky – „Brusel zakázal, Brusel přikázal“. To je totální nesmysl. Naopak, Evropa jsme my a jsme součástí evropského rozhodovacího procesu v každé jeho fázi. Teď ty procesy navíc řídíme a nastolujeme agendu.
