Jinak se chováme k menšinám, jinak přemýšlíme o právech znevýhodněných občanů, hodnotí postoje Čechů k Evropské unii (EU), jejíž součástí se stala Česká republika 1. května 2004, politolog Národního institutu SYRI Petr Kaniok z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Česká republika slaví 20 let od svého vstupu do Evropské unie. Můžete přiblížit význam této události a připomenout na úvod pár věcí z historie?
O vstup do tehdejších Evropských společenství projevilo tehdejší Československo zájem už pár týdnů po sametové revoluci, šlo o prosinec 1989. Seriózní jednání a přístupový proces jako takový se pak spustil po rozdělení Československa v první půlce 90. let. Česko muselo odvést obrovský kus práce – přijmout evropské právo, provést řadu strukturálních reforem a vyjednat podmínky vstupu. Zásluhu na tom má celá tehdejší politická reprezentace, včetně Václava Klause a Miloše Zemana. Nálada ve společnosti byla optimistická, což hodně souviselo s narativem, že vstup do EU vyřeší takřka vše, že bude hlavně nástrojem pro bezbolestnou modernizaci země. Zdůrazňovala se především ekonomická výhodnost, na což lidé pochopitelně slyšeli. Ostatně, výsledek referenda byl jednoznačný.
Můžete uvést ve zpětném pohledu, kdo měl na vstupu ČR do EU největší zásluhu?
Určitě celá tehdejší vládní politická reprezentace – jak vlády vedené ODS, tak kabinety pod taktovkou ČSSD. Byla-li na něčem poměrně široká shoda – výjimku tvořili komunisté a republikáni – byl to vstup do EU, rychlá vyjednávání s Evropskou komisí. Na nutnosti zrychlit přistupování v rámci tzv. tolerančního patentu – dokumentu, který rozšiřoval často kritizovanou opoziční smlouvu – se vcelku jasně shodly ODS a ČSSD. Zapomenout samozřejmě nelze na velmi kvalitní diplomacii zosobněnou Liborem Sečkou či Pavlem Teličkou. Bez té by byla politika bezzubá.
Co členství EU České republice přineslo? Jak se členství promítá do života běžných občanů a jak v mezinárodní politice?
Členství je jednoznačně pozitivní věcí, byť po vstupu přišlo rychlé vystřízlivění z optimismu, že se vše tak nějak udělá samo. Samozřejmě s ním souvisí nutnost dělat kompromisy, někdy Česko se svým názorem neuspěje a musí se podřídit. Jako takové ale přineslo zemi ekonomickou prosperitu, možnost podílet se na chodu Evropy, možnost cestovat, studovat, učit se od ostatních. Vzhledem k pozici na mapě Evropy, kde je Česko skutečně křižovatka ve středu, nemá členství alternativu a nedovedu si představit, že by jakékoliv jiné uspořádání než multilaterální organizace typu EU, která navíc ochraňuje řadou instrumentů menší země, zajistila Česku a jeho občanům lepší možnosti.
Jaký má Česká republika v Evropské unii kredit? Změnilo na tom něco naše poslední předsednictví?
Je-li možno současnou vládu za něco pochválit, je to určitě zlepšení obrazu Česka u evropských partnerů. Kabinet Andreje Babiše, který k EU přistupoval jako k bankomatu, o který se navíc není třeba ani starat, Česko dost izoloval. To se nyní určitě zlepšilo, předsednictví se navzdory podcenění příprav Babišovou vládou povedlo a ke zlepšení reputace určitě přispělo. Reputace je přitom v EU velmi důležitá, pověst země určuje její schopnost budovat koalice a jedná se o jeden z hlavních zdrojů síly členského státu.
Mění se nějak postoje k EU v čase? Bude ve světle ukrajinské krize role EU a jejího vnímání posilovat?
Postoje se určitě vyvíjí a procházejí určitými křivkami. Velký vliv má, jak se v dané zemi o EU mluví, jak moc se politikové, kteří mají mnohdy tendenci EU za vše špatné obviňovat, o EU vyjadřují. To bylo patrné třeba během krize eurozóny, kdy se důvěra hodně propadla – zde je ale fakt, že polovičatostí konstrukce eurozóny si tento propad EU způsobila sama – stejně tak během migrační krize, kde hlavně čeští politikové těžili body a mnohdy o EU hovořili velmi zavádějícím způsobem.
Jak je EU vnímána řadovým obyvatelstvem dnes a před dvaceti lety? V čem je pro něj užitečná, jaký je její největší přínos?
Většina voličů by měla pocítit, otázka je, zda to takto vnímá, ekonomické benefity a celkový růst životní úrovně. Ten je do značné míry způsoben faktem, že česká ekonomika profituje ze společného trhu a z evropské integrace. Opakuji, vzhledem k naší poloze a profilu naší ekonomiky nemůžeme být nějaká uzavřená autarkická společnost, která si vystačí sama se sebou. Plus také firmy, které zaměstnávají voliče, ze členství v EU jasně profitují. Důležité jsou ale také subtilnější benefity. Jinak se díky EU chováme k menšinám, jinak přemýšlíme o právech znevýhodněných občanů. Společnost se určitě, byť to tak nemusí úplně vypadat, za dobu členství díky EU kultivovala.
Jsme eurofobní nebo je tomu naopak?
Ne, neřekl bych. Češi jsou možná k EU kritičtější než jiné státy. Ostatně, dlouhodobá šetření třeba Eurobarometru to potvrzují. Ale to podle mě není nutně na škodu, skepse se nikdy v Česku reálně neblížila úvahám o vystoupení. Nehledě na to, že českou veřejnost dlouhou dobu neměl kdo kultivovat – eurooptimistické strany nedokázaly za celých 20 let vytvořit srozumitelný narativ evropské integrace a českého členství. Český eurooptimismus je vlastně opakování frází či prázdných floskulí, byť sebevzletnějších. Na to se mnohdy zapomíná a za českou rezervovanost se viní jen euroskeptikové. Ti to mají samozřejmě z podstaty věci – negace se v politice prodává snadněji – snazší, nehledě na to, že ani v EU není vše zdaleka perfektní. Ale proevropské síly mají v tomto velký deficit.
Jak vlastně vnímáme evropskou politickou scénu a eurovolby?
Stále jsou to druhořadé volby, dosavadní praxe ukázala, že je česká politika a čeští voliči mají za ještě méněcennější než ve zbytku EU – účast je třeba v kontextu EU velmi podprůměrná, cca 15–20 procentních bodů pod hodnotou EU. Myslím si ale, že letos se to změní. Je více srozumitelných evropských témat, která jsou navíc dost polarizační (Green Deal a jeho dopady, migrace, role EU ve válce na Ukrajině), plus lze čekat, že opozice nasadí všechny síly a zdroje, aby letošní volby prodala jako referendum o vládě. Mobilizační snahy tak budou veliké a myslím si, že se to odrazí ve vyšší účasti, větším zájmu médií a atraktivnější kampani.
