Jedním z témat, která v těchto dnech stojí v centru pozornosti médií a snad i širší veřejnosti, je bilancování desetiletého členství České republiky v Evropské unii. Nebojte se však, nehodlám vstoupit do této diskuse a odolám pokušení spekulovat o příčinách a důsledcích české skepse, nedostatečném sebevědomí a nevyužitých příležitostech. Ani teď nechci dumat o tom, proč se leckterá z veřejných figur našeho státu cítí lépe a sebejistěji na Východě než v Bruselu a proč se mnozí občané více děsí regulace sáčků na rohlíky než deregulace světového řádu cestou ozbrojených anexí.
Nicméně mediální reflexe deseti let v Evropské unii mě přeci jen přivedla k tématu, jemuž chci věnovat dnešní řeč, totiž k pokusu o hodnocení přínosu, který pro Masarykovu univerzitu má ta část evropské agendy, které se říká „kohezní politika“, jinými slovy, politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Tedy české pojetí „evropské otázky“ jsem si pro dnešek operacionalizoval a konkretizoval do zamyšlení nad tím, co naší univerzitě přinesly takzvané strukturální fondy a jaké důsledky to bude mít v budoucnu.
Na první pohled se snad může zdát, že jde o otázku poněkud přízemní, vhodnou spíše pro byrokratickou a ekonomickou debatu univerzitních administrátorů než pro rektorskou řeč při příležitosti hlavního univerzitního svátku. Jsem ale přesvědčen, že řada z nás si dnes uvědomuje, že proměny univerzity, související s realizací projektů tohoto druhu, svým rozsahem a dlouhodobými důsledky činí z této „evropské agendy“ pro naši univerzitu zásadní strategické téma, jež se dotýká celé akademické obce.
Dovolte mi, abych toto téma s ohledem na 95. výročí založení naší univerzity uchopil v širší historické souvislosti. Je zřejmé, že sotva založená Československá republika se po první světové válce rozhodla výrazně decentralizovat vysoké školství a tehdejší výzkumnou základnu, která se do té doby na našem území koncentrovala jen v Praze. Ve velkorysém zakladatelském gestu vytvořila základy vysokého školství v hlavním městě tehdejší země Moravské stejně tak jako v Bratislavě. Přelom let 1918/1919 byl dobou zrodu nejen Masarykovy, Mendelovy a Veterinární a farmaceutické univerzity, ale také univerzity Komenského.
Viděno z brněnské univerzitní perspektivy, doba socialistického budování pak byla dobou stagnace či přímo ztrát ve prospěch centralismu preferujícího hlavní města pozdější dvojčlenné federace, který nebyl zdaleka vyvážen několika brněnskými ústavy či pobočkami nově založené akademie věd, jež měla být, na úkor vysokých škol, půdou pro pěstování základního výzkumu.
Decentralizace a boj o veřejné prostředky
Polistopadový režim se ve zmenšené České republice opět zřetelně vydal cestou decentralizace. Nechci teď otevírat otázku, zda bylo šťastné budovat kamennou univerzitu v každém krajském městě, ale tendence k decentralizaci vzdělávacího a výzkumného prostředí je v 90. letech minulého století zřejmá. Pokračováním tohoto trendu pak bylo po vstupu do Evropské unie rozhodnutí využít části prostředků strukturálních fondů k posílení výzkumných kapacit v regionech, které splňují kritéria pro využití prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Což byly všechny regiony kromě Prahy.
Je však třeba říci, že celá intervence byla připravována ještě před nástupem ekonomické krize, v době, kdy všechny vládní prognózy počítaly s výrazným navyšováním rozpočtové kapitoly pro vědu. Optimistický výhled financování výzkumu měl zajistit nárůst financí i pro pražské instituce. Politickým záměrem tak bylo využít strukturálních fondů k decentralizaci výzkumné kapacity v České republice jako nástroje pro vyrovnávání ekonomické a sociální úrovně v jejích regionech.
V důsledku ekonomické krize a neschopnosti či neochoty vlád alokovat na výzkum plánované prostředky pak ale vznikla dnešní situace, kdy byly sice více či méně vyčerpány prostředky ze strukturálních fondů, nárůst financí z národních zdrojů pro pražské výzkumné instituce a pro financování provozu a udržitelnosti nových infrastruktur mimo Prahu se však nedostavil. Čím dál více aktérů si uvědomuje, že tato situace je dnes mimořádně výbušná.
Na jedné straně vznikla či jsou právě dokončována nová výzkumná centra a také rychle roste dluh ve financování pražské výzkumné infrastruktury, tedy zvyšuje se poptávka po financování, zčásti dokonce podložená právními závazky státu vůči udržitelnosti projektů. Na straně druhé nabídka financování státním rozpočtem stagnuje. To, co naopak přirozeně roste, je nervozita výzkumných organizací i části vládní administrativy. A soutěž o disponibilní prostředky se dále výrazně přiostřuje, současné mediální a politické hry o financování Prahy z evropských peněz v příštím období jsou jen částí této nervózní soutěže.
Využitá příležitost
Než se dostaneme k perspektivám Masarykovy univerzity v tomto období zostřeného boje o veřejné prostředky, je třeba se pokusit alespoň o dílčí mezisoučet toho, jak jsme si ve využívání evropských prostředků zatím vedli. Nejsem pověrčivý, ale doufám, že si mohu jménem univerzity dopřát trochu institucionální sebechvály, aniž bych na nás přivolal trest vyšší moci v podobě nálezů kontrolních orgánů.
V tomto rozpočtovém období Evropské unie je Masarykova univerzita v České republice čtvrtým největším příjemcem dotací ze strukturálních fondů. S částkou téměř 10 miliard korun se řadí za Ředitelství silnic a dálnic, Správu železniční dopravní cesty a Ministerstvo práce a sociálních věcí, před kterýkoliv z krajů či před další univerzity.
Tento údaj serveru FondyEU není samozřejmě očištěn o částky, mířící ke spolupříjemcům, ilustruje však dobře velikost krajíce, který jsme si ukousli. Krajíce, který je měřen nejen benefity, ale také administrativní náročností a dodatečnými náklady. A je třeba říci, že dosavadní chyby při administraci této astronomické částky, vyjádřené tzv. neuznatelnými náklady, jsou ve srovnání s jinými příjemci zcela minimální.
Kvantitativní srovnání finančních objemů však nemusí mnoho vypovídat o tom, jak jsou realizovány cíle projektů a jaký užitek přinášejí. Vzhledem k tomu, že řada projektů skončí až během příštího roku, nejsou na stole žádné shrnující poznatky. Dílčí pohledy na některé velké projekty však ukazují, že Masarykova univerzita patří k těm nemnoha příjemcům projektů v operačním programu Výzkum a vývoj pro inovace, kteří své závazky, vyjádřené v indikátorech, plní.
Například náš největší projekt Ceitec již nyní splnil řadu indikátorů vědeckého výkonu, plánovaných do konce roku 2015. Stavební části našich projektů jsou realizovány včas a bez potíží. Jak ukazuje nedávný nález Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve věci mediálně probíraných magnetických resonancí, nechybujeme fatálně ani v legislativní džungli výběrových řízení.
To jsou ale stále věci vnější. Největší radost nám působí údaje o rostoucí kvalitě vědeckých výsledků. Zatímco v roce 2011 se v rámci Ceitecu umístilo v prvním kvartálu nejlepších publikací 30 % publikačních výstupů, v roce 2013 to bylo již 47 %.
Máme-li se pokusit o jakýsi mezisoučet toho, co nám evropské fondy přinesly, pak je třeba říci přinejmenším toto:
Zaprvé: Podařilo se dobudovat univerzitní kampus v Bohunicích, a to díky budově Ceitecu a dalším pavilonům přírodovědecké fakulty.
Zadruhé: Podařilo se alespoň částečně vyřešit prostorové potíže filozofické, právnické a pedagogické fakulty a fakulty informatiky.
Zatřetí: Výrazně se zlepšilo přístrojové vybavení v experimentálních oborech, jež dosahuje v mnoha ohledech špičkové úrovně.
Začtvrté: Díky prostředkům z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost jsme mohli výrazně investovat do lidských zdrojů ve výzkumu, akvizice postdoků a řady pracovníků ze zahraničí.
Zapáté: Díky „měkkým“ projektům jsme významně finančně podpořili inovaci výuky.
A konečně zašesté: díky těmto prostředkům jsme mohli v posledních letech prakticky na celé univerzitě výrazně zvyšovat mzdy našich zaměstnanců.
Samozřejmě, nic není zadarmo. S přijetím deseti miliard korun z evropských fondů jsou spojeny nemalé náklady:
Řada projektů vyžaduje přímé spolufinancování, zejména jde projekty Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace zaměřené na infrastrukturu pro výuku s 15% spoluúčastí, kterou splácíme společně z příspěvku od státu na vzdělávací činnost.
Prakticky u všech projektů nejsou úplně pokryty náklady, které jsou s nimi ve skutečnosti spojené. Tedy každá přijatá koruna z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK) si žádá implicitně spolufinancování z jiných zdrojů v odhadované výši několika desítek haléřů, neboť projekty neumožňují uplatnit nezbytné režie jako uznatelné náklady.
Obrovsky narostla administrativa spojená s projekty, monitorovacími zprávami, veřejnými zakázkami a kontrolami.
A kromě nákladů jsou zde i další rizika. Nejen ta, spojená s legislativním chaosem na straně státu, ale například i ta, která souvisejí s relativní dostupností projektů OP VK, pro které jsme možná zanedbávali jiná, náročnější, zejména mezinárodní projektová schémata. Možná jsme měli příliš mnoho příliš snadno dostupných peněz. A tak jsme si možná zvykli na relativně vysoký standard – ve srovnání s ostatními vysokými školami v České republice máme nejvyšší platy.
Co bude, až tady nebude
Co se stane, až projekty v roce 2015 skončí? To jsou otázky, které se příliš nehodí ke svátečnímu dni a nechci jimi zatěžovat sváteční náladu, ale ujišťuji Vás, že se jim věnujeme na fakultách i univerzitě se vší vážností.
Ovšem nejdůležitější otázkou je ta, zmíněná na počátku mé řeči: jak obstojíme v situaci onoho „zostřeného“ národního boje o omezené zdroje na základní výzkum, do níž právě nyní, ve „fázi udržitelnosti“, vstupujeme? Jak efektivně zvládneme využívat skvělou novou infrastrukturu? Budeme moci zachovat takřka výlučnou orientaci univerzity na základní výzkum? A jak obstojíme v mezinárodní konkurenci, která je stále citelnější i v českém rybníce? Dokážeme se v mezinárodním srovnání skutečně posunout mezi evropskou univerzitní elitu a zhodnotit tak jedinečnou investici z evropských prostředků, kterou jsme vlastním úsilím dokázali v uplynulých letech pro univerzitu získat?
To jsou otázky, na něž dnes asi nelze dát z tohoto místa jednoduchou odpověď. Naše univerzita však právě nyní zahajuje přípravu svého základního strategického dokumentu, dlouhodobého záměru na léta 2016 až 2020. A právě o takových otázkách musíme začít vést diskusi, k níž bych chtěl celou akademickou obec Masarykovy univerzity vyzvat a povzbudit, aby se jí zúčastnila.
Ale už to, že nyní můžeme vážně diskutovat o cestách mezi univerzitní elitu, vlastně znamená, že jsme své dosavadní šance, otevřené vstupem České republiky do Evropské unie, využili dobře.
