Na právnickou fakultu se vrací jako na místo činu

Na své pozici ředitele Odboru mezinárodních vztahů při Kanceláři ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje využívá Vladimír Vedra jak svých jazykových znalostí, tak coby absolvent programu Právo a právní vědy vědomostí z právní oblasti. Těch využívá i jako jednatel brněnské pobočky Bílý kruh bezpečí. S MUNI zůstává stále ve spojení, na lékařské fakultě i na fakultě sociálních studií pravidelně přednáší o domácím násilí. Když dochází na domovskou právnickou fakultu hostovat do výuky, má sentimentální pocit, že se vrací na místo činu.

Proč jste se rozhodl pro studia práv?
Neměl jsem úplně jasno, co bych chtěl dělat a práva jsem vnímal jako univerzální obor, s nímž se dá nalézt široké uplatnění. Během studií jsem si pak uvědomil, že se rozhodně nechci věnovat advokacii a mít zaplaceno od klienta za to, co mám prosazovat. Z toho mi logicky vyplynulo, čemu bych se naopak věnoval rád – ctít a uplatňovat, co říká zákon. V posledním ročníku jsem šel na praxi na Městské státní zastupitelství Brno s představou, že se stanu prokurátorem. Tehdy však zastupitelství nové lidi nehledalo, a proto jsem se obrátil na policii. Myslel jsem si, že tam získám určitou praxi a pak se na zastupitelství vrátím, ale „co peklo zchvátí...(smích)“. Nakonec jsem se rozhodl u policie zůstat a působím u ní dodnes, jen jsem si postupně rozšiřoval pracovní angažmá.

V jaké oblasti jste na policii začínal, šlo už od začátku o mezinárodní vztahy?
Na Městské ředitelství policie Brno jsem nastoupil v době, kdy ho vedl velmi progresivní ředitel Jaroslav Vaněk. Měl jsem velké štěstí, že ve mně viděl příliv nové energie a potenciál. Dělal jsem právní analýzy, ale například také kontroloval výkon služby policistů. V té době jsem začal paralelně působit jako dobrovolník v Bílém kruhu bezpečí. A jelikož mě hodně zajímalo téma domácího násilí, v rámci diskuse s panem ředitelem jsme dospěli k názoru, že by bylo velmi přínosné u policie zavést specializaci na tuto oblast. A jedním z mých prvních větších úkolů bylo vytvořit u brněnské policie tým, který se domácím násilím bude zabývat. Ten tým dodnes existuje a Brno je v tomto směru poměrně unikátní. Škoda, že další větší města nás tenkrát nenásledovala. Na Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje jsem přecházel po čtyřech letech, a protože jsem měl blízko k jazykům a bavila mě angličtina, s níž úzce souvisela přeshraniční spolupráce, pokračoval jsem tímto směrem. Jako vedoucí Odboru mezinárodních vztahů působím od roku 2008.

Co všechno vaše pozice vedoucího Odboru mezinárodních vztahů obnáší? Jste především pojítkem s policisty ze zahraničí, manažerem, nebo překladatelem? A do jaké míry kriminalistou?
V tom je má práce obrovsky zajímavá, neboť kombinuje všechny možné aspekty policejní i nepolicejní práce. Pro kolegy-policisty je výhodné, že máme dostatečné jazykové znalosti, abychom jim mohli pomoci s překlady a tlumočením, ale zároveň se setkáváme s živými kauzami, které mají přeshraniční aspekt. Sice je nešetříme, ale pomáháme při jejich řešení. Určitě je v těchto případech výhodou, když máte o policejní práci jasnou a konkrétní představu. Ne každý policista v tomto oboru si prošel i policejní praxí v přímém výkonu, což je i můj případ, a to vnímám trošku jako handicap. Na odboru se setkáváme s cizineckou problematikou, s vyšetřováním kriminální policie, s pořádkovou i dopravní policií – od každého něco. V rámci krajského ředitelství máme dvě centra policejní spolupráce, jedno pro Slovensko a druhé pro Rakousko. Naši policisté zde slouží se zahraničními kolegy na jednom pracovišti. A je skvělé, když zde pracují lidé s různorodou policejní zkušeností, protože vědí, jaké databáze mohou využít či jaké postupy se v různých případech uplatňují, aby pak mohli lépe napomáhat svým kolegům, kterým zajišťují servis.

Jak se podílíte na přeshraničním pronásledování? 
Spolupráce se sousedními státy probíhá na základě mezinárodních smluv. A smlouva říká, že za určitých okolností, když pronásledujeme osobu, můžeme překročit státní hranici a pokračovat v pronásledování i na území cizího státu. Když dotyčný směřuje k hranici, my to víme včas a stíháme to, měli bychom si předem vyžádat souhlas zahraničního sboru. Pokud to však nelze, můžeme pokračovat do okamžiku, než podezřelého dopadneme na cizím státním území. Musíme ale vždy vyrozumět zahraniční sbor a požádat ho o součinnost při dopadení. Přesně toto řeší kolegové v centrech na hranicích: musí vyrozumět operační středisko, zprostředkovávat pomoc s tlumočením či pomoci při dokumentaci. Často jde i o pomoc metodickou, jakého předpisu se držet.

Jak začala vaše spolupráce s Bílým kruhem bezpečí?
Paralelně s mým nástupem k policii ze zpravodaje, který měla na stole kolegyně. Tehdy jsem si řekl, že by to byla další zajímavá možnost, jak práva využít ve prospěch společnosti. I když to zní jako klišé, byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem šel k policii. V té době měl za sebou Bílý kruh bezpečí v Brně deset let činnosti a tehdejší vedoucí pobočky Alois Deutsch za sebe hledal nástupce. Ač jsem byl tehdy úplný začátečník, výzvu jsem přijal a do dvou let jsem vedení brněnské pobočky opravdu převzal. Od té doby se snažím už osmnáctým rokem pomáhat s jejím provozem a snad i rozkvětem. Naplňujeme základní cíl služby, kterým je pomoc obětem trestných činů. A pole působnosti postupně rozšiřujeme – z původní poradny dále o terapii či pomoc případového manažera. Máme také první mobilní poradnu pro oběti trestných činů, což byl takový nápad, jak se přiblížit klientům i mimo Brno. Myslím, že je to zatím jediná mobilní poradna v České republice, a kdo ví, možná i na světě.

Do jaké míry se věnujete i prevenci?
Primárně pomáháme obětem, ale součástí práce BKB je i přednášková a osvětová činnost. Děláme veřejné workshopy i přednášky a také přibližujeme potřeby obětí. Našimi klienty jsou oběti všech trestných činů, nikoliv jen domácího násilí. Navštěvujeme také řadu fakult MUNI. Na lékařskou chodím pravidelně přednášet o domácím násilí pro budoucí zdravotní sestry. Mám radost, že naše spolupráce s katedrou ošetřovatelství a porodní asistence už trvá přes deset let. Pravidelně přednáším také pro studenty psychologie na fakultě sociálních studií a docházím na právnickou fakultu do kriminologie. Garantem předmětu je docent Kuchta, který byl mým pedagogem a vedl mou diplomovou i rigorózní práci. Abych dobu studií právnické fakultě trochu oplatil, chodím takto hostovat do výuky. Vždy, když jdu na práva, mám nostalgický pocit, že se vracím na místo činu.

Čerpáte dodnes z toho, jak vás škola připravila?
Myslím, že u všech tří prací, které dělám, mám dobrý základ z práv. Jsem rád, že jsem vystudoval práva, protože to, co jsem se naučil, mohu používat. Ať již v oblasti mezinárodní policejní spolupráce nebo v Bílém kruhu bezpečí, kam si oběti kriminality pro právní informace chodí. Pomáhá mi i v oblasti soudního překladu, protože pracuji s dokumenty, kterým jako právník lépe rozumím. Studium práv mi pomohlo i ke splnění kvalifikačního požadavku na soudního překladatele.

Jak to vůbec všechno stíháte?
Právě že úplně nestíhám. Ale výhoda soudního překladu spočívá v tom, že jej mohu dělat kdykoliv – po večerech, po víkendech. Největší výzvou je při tom všem ještě péče o děti, mám dva kluky, které se snažím časově nešidit. A jsem pyšný, že se mi to snad i docela daří. Sám na sebe už moc času nemám, ale dokud jsou kluci malí, snažím se jim věnovat. Cestování na motorce tak nechávám na dobu, až odrostou. Snad na to pak ještě budu mít síly.