Mám rád spolupráci v divadle a setkávání mezi kulturami

V jednu chvíli přednáší v Torontu, v Montpellier či v Kolíně nad Rýnem a poté se přesune do divadelního sálu v Uherském Hradišti, kde z pozice autora sleduje vznik své inscenace. Šíře zájmů anglisty a teatrologa Pavla Drábka je stejně pestrá jako počet míst, na kterých studoval a působil. Na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity absolvoval mezifakultní dvouoborové studium angličtiny a matematiky, doktorát z anglistiky získal v Praze na Univerzitě Karlově, jako teatrolog se habilitoval v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a od roku 2013 je profesorem na University of Hull.

Zabýváte se překládáním anglických her ze 17. století. Řadu dramatiků z tohoto období u nás prakticky neznáme, čím jsou pozoruhodní?
Z této doby samozřejmě známe dobře Shakespeara. Jeho současníky už méně a jeho následovníky ještě méně. Zajímají mě hry, které vznikaly přímo pro konkrétní divadelní soubory a jejich publikum a dokázaly obě strany povznést na nějakou překvapivou rovinu zábavy.

Napsal jste pozoruhodnou knihu České pokusy o Shakespeara, která popisuje dějiny českých překladů „velkého Angličana“. Věnujete v ní pozornost nejen významným překladatelům, ale i nesnadné společenské a politické situaci od konce 18. až do 21. století. Jak jsme na tom v roce 2024? 
České pokusy o Shakespeara jsem dopsal v roce 2010 a musím si s jistou lítostí postesknout, že na tom jsme vlastně stejně. Za tu dekádu a půl se mnoho nezměnilo: Olga Walló vydala svůj krásný překlad Krále Leara, bohužel vcelku bez povšimnutí. Filip Krajník z Katedry anglistiky a amerikanistiky přeložil a vydal kvalitní překlad Hamleta, uvedený na malé scéně Jihočeského divadla. Můj překlad Romea a Julie má na repertoáru Slovácké divadlo. A pokud se nepletu, to je ze shakespearovských překladů zhruba vše. České divadlo jsou vody vesměs stojaté. Ale snad se blýská na nové časy. 

i

S hudebním skladatelem a muzikologem Ondřejem Kyasem jste založil soubor, který funguje od roku 2003 pod názvem Ensemble Opera Diversa. Jeho členové jsou profesionální hudebníci a zpěváci, soubor koncertuje na festivalech, také připravuje vlastní inscenace. Jaký byl důvod k jeho založení?
Já se trochu stydím to říct. Ta historie je dlouhá a zábavná. Ještě jako studenti jsme s mým „spolupachatelem“, hudebníkem a literátem Ondřejem Kyasem napůl z recese a napůl z fascinace zdánlivě nemožným napsali první miniopery. Tehdy jsme samozřejmě netušili, jaká z toho o čtvrt století později bude velká věc. V roce 1999 to nebyl oficiální soubor, ale volný spolek přátel. Pak nám roku 2003 dal můj bývalý učitel a kolega na filozofické fakultě, přítel a srandista Don Sparling podnět k napsání miniopery u příležitosti setkání univerzit Utrechtské sítě. A my jsme se na sebe najednou podívali zvenčí a zalíbilo se nám, co jsme zahlédli. Co je Ensemble Opera Diversa dnes, je výsledek donkichotského úsilí znamenitých umělců, přátel a vizionářů a pro mě je velkou ctí, že jsem u toho zázraku mohl být.

Kromě tvorby operních libret se věnujete i dramatickým textům. Ty jste začal psát nejprve pro Český rozhlas a nyní i pro divadlo. Některé jsou inspirovány anglickými hrami, jiné se odehrávají na začátku 20. století. Současná témata vás nelákají? 
Lákají, ale mám rád divadlo, které se na náš svět dívá tak nějak odjinud. První rozhlasová hra, Everyman čili Kdokoli, vychází sice z pozdně středověké morality, ale ty postavy a jejich zážitky jsou dnešní. Co bylo v předloze duchovní zpytování, je v naší hře intimní, rozjímavá píseň. Podobně Nissenův korál. Opírá se o haličské povídky Josepha Rotha, ale jsou o nenaplněné touze v našem světě s omezenými horizonty. Košice 1923 předlohu nemají, ale jsou o velkých vnitřních zlomech v životě čtyř ženských postav, které žijí zdánlivě fádní den. A nejnovější Zapeklitě! pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti se dost dobře s jistou nadsázkou může odehrát i dnes. Že jsou světy těchto her zvláštní a trochu divné, asi patří k mé poetice. 

Hrál jste v legendárním Studiu Dům, které při Divadle Husa na provázku vedla Eva Tálská, byl jste členem Malého divadla kjógenu (dnes Divadlo kjógen), u jehož zrodu stál Hubert Krejčí. Ovlivnila spolupráce s těmito režijními osobnostmi vaši kariéru teatrologa?
Naprosto zásadně. Já jsem divadlo jako kluk a teenager neměl rád. Měl jsem rád hudbu. A jako hudebník jsem se dostal do Studia Dům a vymínil si podmínku, že nebudu na jevišti a nebudu hrát. A od té doby jsem na jevišti a hraju. Nicméně pořád o divadle uvažuju jako o takové rozbujelé a rozmanité hudbě. To ovšem souznělo s poetikou Evy Tálské i Huberta Krejčího, rozhodně to je v duchu výrazně intonovaného japonského kjógenu. A odtud je jen krůček k našemu „Diversnímu“ hudebnímu divadlu.

Bezmála 100 let čekala na anglické vydání publikace Estetika dramatického umění, u jejíž realizace jste byl editorem a překladatelem. Proč se překlad realizoval až teď? 
Zichovu dílu zasvětil téměř celý život sémiotik Ivo Osolsobě. Pro něho to byla největší kniha kdy napsaná o divadle. A s tím bych souhlasil. Osolsobě se svým kolegou, anglistou Samuelem Kostomlatským, na popud lingvisty Romana Jakobsona připravil anglický překlad, ale k vydání ho už nedotáhl. Povzbuzen klasickou filoložkou a teatroložkou Evou Stehlíkovou a česko-kanadskou slavistkou Veronikou Ambros se toho chopil David Drozd z Katedry divadelních studií jako hlavní editor a já s Tomášem Kačerem z Katedry anglistiky a amerikanistiky jsme se jali knihu přeložit nanovo. Jako jazykový redaktor se přidal můj někdejší hullský student a spolupracovník Josh Overton. Provázel to vše důkladný výzkum. Po nějakých dvanácti letech práce jde překlad Estetiky dramatického umění do tisku. Zichovu teorii jsem měl možnost vyzkoušet na své britské kolegy i studenty od bakalářů po doktorandy, a ti ji spontánně přijali. To nám potvrdilo, že jde o knihu, která nemá ve světě obdoby.

i

Čím jsou studie Otakara Zicha natolik významné, aby je znali i v zahraničí? 
Zich napsal precizní a systematickou studii o tvůrčí práci v divadle – od herců přes dramatika, režiséra, dramaturga a scénografa až po operního skladatele. A třebaže je takřka století stará, na antropologické sondě do divadelního organismu se mnoho nezměnilo. Rukopis jsme zaslali zahraničním kolegům a světovým kapacitám divadelní teorie – a dávají nám za pravdu. Ta kniha je skutečný zlatý poklad české vědy.

Byl jste vedoucím brněnské Katedry divadelních studií, nyní působíte ve východním Yorkshiru. Co vás překvapilo, když jste před dvanácti lety začal pracovat na zahraniční univerzitě?
Nejvíc mě překvapila míra, s jakou se do britské univerzitní výuky infiltroval korporátní kapitalismus a jak devalvující je placení školného. Dosud jsem se s tím nesrovnal. Patrně i proto tak náruživě pěstuju vztahy s mezinárodní komunitou vzdělanců a umělců – ať už jsou to mí spolupracovníci a intelektuální souputníci z Británie, Německa, Francie, Itálie, Polska, Maďarska, Tchaj-wanu, Kanady, Spojených států amerických a samozřejmě z Česka, nebo umělecká komunita kolem Pražského Quadriennale, se kterým od roku 2017 spolupracuji jako kurátor. Toto vskutku globální společenství spojuje touha po poznání a vytváření divadla, které naopak poznává a vytváří spravedlivější, otevřenější a vzdělanější společnost. Po vlnách novodobého nacionalismu – ať už je to xenofobní hysterie reagující nevhodně na uprchlické krize, nebo katastrofa zvaná Brexit – pokládám toto setkávání a mezikulturní poznávání pro naše, společenské a umělecké obory za skoro to nejdůležitější.

Cítíte se líp v kůži akademika, praktického divadelníka nebo pedagoga? 
Mě to baví všechno. Až na pedagogické hodnocení a vůbec administrativu. Mám to štěstí, že i coby pedagog a akademik dělám praktické divadlo. Takže ta kůže, ve které se cítím, je jen jedna.