Někdy s nadsázkou říká, že si v práci jen uvaří kávu a otevře Financial Times. Absolvent ekonomicko-správní fakulty Petr Sklenář se totiž ve své profesní kariéře věnuje analýzám finančních trhů. V současnosti hodnotí data jako hlavní ekonom J&T Banky.
Co je vlastně náplní práce hlavního ekonoma?
Pracuji v analytickém týmu, který se snaží sledovat dění na finančních trzích. Osobně jsem zodpovědný za makroekonomickou analýzu, těžiště mé práce tedy leží v hodnocení dat, jako je HDP, inflace, úrokové sazby nebo kurz koruny. Sleduji také dluhopisové a komoditní trhy. V praxi to znamená, že velkou část dne pořád něco čtu. Od přehledu domácího tisku, přes zprávy Bloombergu, analýzy a komentáře jiných bank až po vybrané webové portály. S nadsázkou někdy říkám, že si ráno v práci uvařím kávu a otevřu si Financial Times.
Když si tedy pročtete všechna data, co pak se svou analýzou děláte?
Když jsou zveřejněné údaje například o českém HDP za první čtvrtletí, tak projdu zprávu a data statistického úřadu a napíši komentář klientům. Vedle této systematické práce, takového prosívání a prohrabávání vykolíkovaného prostoru, jejíž součástí jsou pravidelné i nepravidelné komentáře klientům a kolegům, se také věnuji ad hoc projektům, kam spadá vše od přednášek pro klienty či komunikace s médii včetně psaní článků.
Banka, pro kterou pracujete, je privátní. Co to vlastně znamená a jaký je rozdíl mezi vaší a „běžnou“ bankou?
J&T Banka je jako privátní banka zaměřená na bonitnější klientelu. Náš přístup ke klientům se dá rozdělit do tří oblastí, pomoci jim peníze vydělat, ochránit jejich majetek a také jim pomoci si peníze užívat. Služby privátního bankovnictví u nás začínají od deseti milionů korun, klientům s vysokým budoucím potenciálem nabízíme prémiové bankovnictví, které zahrnuje vybrané služby, například investice, ale v menších finančních objemech. Pro klienty, kteří si chtějí vyzkoušet kvalitu a komfort služeb privátní banky, máme službu nabízející termínované vklady a vybrané investiční příležitosti, která je přístupná od půl milionu korun.
Svou profesní kariéru jste začínal ve společnosti, která se zaměřovala na obchodování s cennými papíry a komoditami. Analýza a predikce vývoje trhů je stále náplní vaší práce. Táhlo vás to tímto směrem už za studií?
Ano, analytická práce a matematické metody v ekonomii mě zajímaly už za studia na fakultě. Nebojím se říct, že jsem měl to štěstí a splnil se mi profesní sen, dělám práci, kterou jsem si přál dělat.
Jak těžké je odhadovat vývoj finančních trhů s vědomím, že vaše doporučení ovlivní investice banky i jejích klientů? Jste v odhadech spíš pesimista, nebo optimista?
Každé povolání má své plusy a minusy. Do té druhé kategorie spadá určitá odpovědnost. Musím ale říct, že konečné rozhodnutí, a tím pádem odpovědnost, leží na jiných lidech. Analytický tým je něco jako technici ve stáji formule 1, pilot je v tomto případě trader či portfolio manager. Osobně se při analyzování trhů považuji za konzervativního realistu, ale kolegové mi obvykle vyčítají velkou skepsi a pesimismus. Takže záleží na úhlu pohledu.
Ekonomové nejsou ve svých předpovědích neomylní, příkladem je například zpochybnění teorie Kennetha Rogoffa a Carmen Reinhartové o negativním vlivu vysokého veřejného dluhu vůči HDP na ekonomický růst. Na základě jejich výpočtů přitom řada zemí přikročila k úsporným opatřením, a zřejmě tak prodloužila ekonomickou krizi.
Ekonomové samozřejmě nejsou neomylní a dělají chyby jako každý jiný. Ve zmíněné studii sice byly školácké chyby, na druhou stranu i po úpravách zůstal zachován vztah, že vyššímu zadlužení odpovídá nižší růst. Navíc jiný výzkum zohledňoval nejen vládní zadlužení, ale i dluh domácností a ukazoval podobné závěry. Takové, že od určité úrovně zadlužení stimulace růstu dalším dluhem není dlouhodobě efektivní. Jednou z hlavních příčin současné krize je fakt, že se v řadě zemí předlužily domácnosti, firmy nebo vlády, v nejhorším všechny sektory dohromady a dluh přestal být ekonomicky udržitelný. Pokles ekonomiky pak plyne z toho, že část spotřeby byla přifouknutá tímto neudržitelným dluhem a musí se snížit. Proto až nepochopitelně vyznívá hodnocení, že příčinou prodlužující se recese je nedostatečný přístup k úvěrům. Jako by se zapomnělo, co je původní příčinou problémů – neudržitelnost výše dluhu.
Přesto i česká vláda v posledních měsících změnila svou rétoriku a místo škrtů chce ekonomiku podpořit. Podle vás to tedy není dobré řešení?
Pokud někoho trápí extrémní obezita a jako dietu si navrhne ještě kaloričtější stravu s odůvodněním, aby měl dost síly na hubnutí, označí to asi skoro každý za hloupost. Pokračující recese v Evropě v poslední době vyvolává hlasy, že škrty nic nevyřeší a je třeba hledat „prorůstové investice“. Je to stejná situace, jako když si při redukční dietě překvapeně stěžuji na pocit hladu. Jakákoliv prorůstová opatření totiž znamenají větší dluh, protože státní rozpočty jsou všude deficitní. Navíc tato opatření ani moc nefungují a ukazují se jako neefektivní. Například vláda ve Spojených státech hospodaří se schodkem sedm až deset procent HDP, aby „vynutila“ růst HDP o dvě procenta. Selský rozum říká, že to není dlouhodobě udržitelná cesta.
Co by tedy podle vás mohlo podpořit ekonomický růst České republiky?
Asi hlavně klid a žádné „pro-růstové“ opatření. Domácnosti i firmy shodně odpovídají, že za hlavní problém považují nestabilitu a nepředvídatelnost dalšího vývoje. Přitom firmy, domácnosti a ani vláda nejsou v naší zemi předluženy, bankovní sektor nemá problémy, v ekonomice nejsou výrazné bubliny ani nerovnováhy. Na druhou stranu další vývoj v eurozóně je nejasný, směřování hospodářské politiky se každý rok otáčí o 180 stupňů. Například loni po Vánocích české firmy nevěděly, jakou DPH budou od 1. ledna platit. Takto pobídky pro investice a snížení úspor vypadat nemají. Nejlepším „pro-růstovým“ opatřením tak paradoxně může být snaha, co nejvíce se vyhnout razantním změnám a jenom zvyšovat pružnost ekonomiky. To bych doporučil nejen tvůrcům hospodářské politiky v ČR, ale i všude v Evropě.