Říká o sobě, že vždycky dělala jen to, co ji baví. A tvrdí to i o své dnešní profesi. Jitka Fürst, absolventka mediálních studií a žurnalistiky na fakultě sociálních studií, je víc než dva roky ředitelkou českého rádia Evropa 2. Před pár dny jí majitelé stanice tutéž pozici svěřili i ve slovenské pobočce.
Není to v 31 letech příliš rychlý postup kariéry?
Je to vrchol kariéry. Za pár let budu muset jít na mateřskou, budu doma a budu přemýšlet, co dělat dál (směje se). Ne, vážně. Ano, je to vrchol, ale nemyslím si, že bych se na něj dostala moc rychle. Je mi 31, jinde jsou na takových pozicích lidé ještě mladší. Navíc já mám na starost rádio pro mladé. Je potřeba, aby to dělal někdo, kdo je blízko cílové skupině a žije tím, někdo, kdo je ochotný řešit, co mladí chtějí a jak se jim zavděčit.
V tomtéž rádiu jste už působila dříve, ale odešla jste a pak jste se vrátila. Proč?
Do společnosti Lagardere, která rádio vlastní, jsem nastoupila po škole, když jsem hledala stálý příjem. Dělala jsem strategické analýzy a průzkumy pro všechna rádia ve skupině. Měla jsem zmapovaný trh i fungování a výkon rádií, a tak jsem byla schopná říct, co kde nefunguje a jak to napravit. Časem jsem ale hledala možnost růstu a ten nebyl možný. Rozhodla jsem se vrátit do jižních Čech a pracovala jsem jako mluvčí Českého Krumlova. Skončila jsem s tím ale po volbách, protože nový starosta už nepotřeboval moje služby tak jako ten předchozí. Já nad sebou vždycky potřebuju někoho, kdo si mojí práce váží, ví, že něco umím, a chce po mně víc. Pak jsem pracovala chvilku jako marketingová ředitelka v pivovaru, ale tam jsem byla jen dva měsíce a dostala nabídku na pozici ředitelky v Evropě 2.
Vystudovala jste žurnalistiku, ale prací v novinách jste se nikdy neživila. Vy jste nechtěla být novinářka?
Ale chtěla, psaní mě bavilo, už na střední škole mi vyšlo pár takových těch dětských naivních článků. Na škole mě psaní chytlo ještě víc, ale nakonec jsem v novinách strávila jen povinnou praxi, pohybovala jsem se spíš kolem rádia a produkce. Na oboru bylo totiž unikátní to, že nás naučil analyticky uvažovat a přemýšlet, jak se chovat k datům a textům. Získala jsem úplně jiný náhled, návod, jak strukturovat myšlení. Chytly mě programy, jako je SPSS, a analýzy a už jsem u nich zůstala.
Co vás na rádiových datech zajímá? A co se z nich dá vyčíst?
Sleduju různé cílové skupiny a ukazatele, jako je například poslechovost nebo doba poslechu. Nejdůležitější je přirozeně denní poslechovost, ale dobrý indikátor je i týdenní. Ukazuje zčásti, jak nám funguje marketing. Když se díváte na různé cílové skupiny a zjistíte, že oslovujete příliš moc mladých posluchačů a utíkají vám starší, tak je program buď infantilní, nebo hrajete moc progresivní hudbu. Takových ukazatelů je víc, ale to už si nechám pro sebe.
Podle čeho vybíráte hudbu, kterou v rádiu nasadíte?
Děláme si hudební testy, máme specifikovanou skupinu, na které testujeme, co se lidem líbí a co ne. Na nasazování hudby se ale podílím i já, sedíme vždycky s hudební manažerkou a řešíme spolu, co vybereme. V tuhle chvíli by cokoliv, co vydá Katy Perry, Miley Cyrus nebo Lady Gaga mělo fungovat. Zajímavý příklad jsou třeba Coldplay. Skvělá kapela, která vyprodává haly, ale nám fungují jen dva jejich songy.
Podle čeho se vybírají moderátoři?
Musí být dobří, něčím zajímaví, mít charisma. Musí být duchem mladí, můžou být trochu ujetí, to není problém. Nesmí moc tlačit na pilu a nesmí být sami ze sebe hotoví, protože jakmile začnou mít pocit, že jsou slavní, tak je konec. Vybírám si i podle vizáže. Jsme sice rádio, ale když je člověk vizuálně zajímavý, má potenciál, že si ho lidi zamilují a tím spíš se s ním ztotožní. A musí to být lidé, kteří mají rádio rádi, protože je to dril. Vezměte si Leoše Mareše a Patrika Hezuckého, kteří 15 let vstávají, aby byli v šest v práci. Nemůžou si dovolit přijít později. Ten režim ale lidem hodně pomáhá v dalším profesním růstu.
Když teď působíte i na Slovensku, dá se říct, že se průměrný český a slovenský posluchač liší?
Rozdíly jsou velké. Slováci jsou víc otevření, rychleji reagují, jsou impulzivnější. V hudbě se to projevuje tak, že na Slovensku rychleji zafungují novinky – rychleji se stanou hitem nebo se rychleji ukáže, že hitem nebudou.
Při pohledu na zahraniční hitparády se zdá, že do Česka některé věci přichází o dost později. Je to opodstatněný pocit?
Je pravda, že některé novinky uměle brzdíme. Třeba zpěvačka Rihanna vydávala poměrně hodně singlů rychle za sebou a nám se kolikrát stalo, že než jsme z jednoho singlu rotacemi ve vysílání udělali hit, ona už vydala další. My ale nemůžeme zabít potenciál takové písně, proto s nasazením další prostě počkáme. Na české posluchače se totiž musí pomalu. Když je něco superhit, hrajeme ho zhruba každé tři hodiny, víc lidé nevydrží. Ale například v Americe se taková věc hraje každou hodinu.
Tradiční média dnes své posluchače, diváky a čtenáře ztrácí. Cítíte to také?
Podle výsledků poslechovosti rádio neklesá, a to ani u mladých lidí, což je dobré znamení. Ale samozřejmě víme, že potenciál digitálního trhu je obrovský, takže máme rozjetou řadu jiných projektů. Jsme nejposlouchanější internetové rádio v Česku a snažíme se klasické rádio spojit s něčím víc, ať už je to streamové vysílání, webrádia, která máme žánrové rozdělená, nebo různé aplikace. Snažíme se být multimediální.
Bude to ale stačit? Každý si vytváří svoji sociální bublinu, lidé si víc a víc hledají specifické mediální obsahy a neslyší už tolik mainstream.
Věřím, že pokud budeme mít kvalitní obsah, tak ano. Když budu mluvit za nás, tak posluchači na webu sice vyhledávají žánrové stanice, většina jich ale pořád poslouchá velkou Evropu 2. Zajímá je, co zase Leoš s Patrikem ráno řeknou, baví se o tom pak v práci a ve škole. Ono je to spojuje a myslím, že to platí i obecně. Lidé si z principu nechtějí sami něco vyhledávat, chtějí něco, co jim ukáže cestu, nastolí trendy, aby měli co sdílet s ostatními.
