Tomáš Lichovník končil studia práv na Masarykově univerzitě v roce 1986. „Tehdy jsme neměli žádnou praxi, spoustu věcí jsme se učili až za pochodu. Proto se mi líbí, jak se věci vyvíjí dnes, studenti mají hodně praktických hodin a stáží,“ říká muž, který se od té doby stal důležitou postavou českého soudnictví.
Pracuje na jihlavské pobočce brněnského krajského soudu a zrovna mu končí druhé funkční období na pozici prezidenta Soudcovské unie. Před sebou má další výzvu. Dva dny po tom, co jsme se sešli k rozhovoru, vyšlo najevo, že by jej prezident Miloš Zeman rád viděl jako nového ústavního soudce.
Z pohledu současných absolventů jste měl štěstí, o pozici soudce jste se ucházel těsně po revoluci, tedy v době, kdy po nich byl velký hlad. Dnešní zájemci to mají složitější, souhlasíte?
Určitě ano. Největší problém je to, že pravidla pro výběr soudců jsou dnes u každého krajského soudu, na jehož úrovni se vybírá, jiná. Většina dnešních šéfů soudů vzešla z modelu, kdy se po absolvování školy stali justičními čekateli a po třech letech soudci. To podle mě není správná cesta. Soudce nemá vyrůstat ve skleníku, měl by mít jinou praxi. Jenže vzhledem k tomu, že mají soudci za sebou tuto dráhu, mají přirozeně tendence vybírat stejně i své nástupce. Vychází se z toho, že když už někdo prošel výběrovým řízením na čekatele, které není vůbec jednoduché, ze 150 lidí vezmou třeba pět, tak to stačí. Ale výběrové řízení na čekatele se dělá ve 23, 24 nebo v 27 letech, takže někdo ještě není tolik mentálně vyspělý. A další věc je ta, že pokud jsem šikovný čekatel, neznamená to, že budu dobrým soudcem.
Jak by tedy výběr soudců měl vypadat podle vás?
Jiný systém výběru, který se naštěstí používá i tady u Krajského soudu v Brně, jsou klasická výběrová řízení. Přihlásit se může každý, kdo splňuje podmínky pro jmenování soudcem. Je tam samozřejmě riziko, že někdo může skvěle působit na pohovoru, ale v praxi pak zjistíme, že jsme šlápli vedle. Nicméně pro absolventy je to daleko otevřenější cesta, šanci mají. My jako Soudcovská unie teď usilujeme o sjednocení podmínek. Chceme to postavit na výběrovém řízení, a abychom eliminovali nevýhodu, že kandidáta neznáme, tak bychom do návrhu chtěli vložit, že ten kdo uspěje, bude navržen na jmenování po určité zkušební době.
Prosazovat toho chcete ale víc. Brzy by se měl řešit návrh zákona o Nejvyšší radě soudnictví. O co jde?
V současnosti platí, že „nad“ soudnictvím stojí ministr spravedlnosti, který má kárnou pravomoc, což je podle mě v pořádku. Na to, že jde jen o politickou funkci, má ale obrovskou moc ve věci navrhování soudců a jejich překládání a také při jmenování soudních funkcionářů. Proto by mělo vzniknout něco jako soudcovská „samospráva“ a ta by kolektivně rozhodovala o tom, kdo bude navržen na soudce, kdo bude soudním funkcionářem a tak dále.
V jaké fázi je váš návrh?
Je to jedna z priorit nové paní ministryně, ona sama je přesvědčená o tom, že by takový orgán měl vzniknout. Teď jde o to, abychom připravili co možná nejlepší model. Můžeme vzít zkušenosti ze zahraničí, naprostá většina zemí nějaký takový orgán má, ale jeho úprava se liší. Paradoxně třeba slovenský model, kde jsou členy výhradně soudci, selhal asi úplně nejvíc.
Selhal v čem?
Tam je justice obecně ve špatném stavu. Je mi to hrozně líto, protože tam mám spoustu kamarádů, ale občané mají obecně velkou nedůvěru v soudnictví.
Je oprávněná?
Obávám se, že ano. Soudci, vyjádří-li svůj názor, jsou tvrdě postihováni. Justici v posledních letech dominuje předseda Nejvyššího soudu Štefan Harabin, který byl předsedou Nejvyššího soudu, pak se stal ministrem spravedlnosti a pak se vrátil na post předsedy. Přitom je zároveň hlavou Nejvyšší rady soudnictví, takže zase příliš moci v jedněch rukou. Vystupují proti tomu nejrůznější subjekty, ale je to velmi těžké.
Vraťme se do Česka, kde se neustále řeší pomalost soudů. Vy jste zastáncem myšlenky, že soudců máme dostatek, jen by jim měla být odňata práce, kterou zvládne pomocný personál.
Soudce by měl rozhodovat a měl by být co možná nejvíc oproštěn od činností, které s rozhodovací činností nesouvisí. Například při občanskoprávním řízení přijde žaloba na soud a někde se o ni postarají asistenti, jenže někde ne. Takže spis přijde k soudci a on musí zkontrolovat, zda má žaloba všechny náležitosti, zda je zaplacený soudní poplatek a tak dále. Pokud není, tak vyzve k úhradě poplatku a za deset dní to zkontroluje, a když zase nic, tak řízení buď zastaví, nebo věc urguje. To jsou přece věci, které soudce absolutně nemusí dělat! Ono se řekne, to nic není, ale stokrát nic je také něco. Na počet obyvatel máme opravdu hodně soudců, ale zapomíná se k tomu přidat počet sporů na počet obyvatel.
Soudí se Češi víc než lidé jinde?
Nesrovnatelně. Zatímco třeba v Rakousku připadá na jednoho soudce 75 případů ročně a třeba v Polsku 77. U nás je to 150, což je průměrný počet rozpočítaný na soudce všech stupňů. Zejména na okresních soudech je to zatížení nesrovnatelně vyšší.
Máte pro to nějaké konkrétnější vysvětlení?
Ač hrozně nerad používám označení národní povaha, myslím, že za to může i povaha Čechů. A pak tady vůbec nefunguje předcházení sporům. Je úplně normální někoho zažalovat, aniž bych se s tím druhým člověkem zkusil domluvit. A vnímám také obrovskou neochotu podřídit se rozhodnutí soudu. Člověk si řekne, takhle to nenechám a odvolává se, co to jde. Jestli se s tím dá něco dělat? Nevím. Myslím, že je potřeba začínat od dětí, aby pochopily smysl práva, aby vzaly za své, že demokratická společnost má určitá pravidla a instituce, a když nebude některá z nich fungovat, celek se pokazí. Je to dlouhodobá záležitost. Dnešní čtyřicátníky a padesátníky už nepředěláme.
