Učit začal až kolem svých šedesáti let a přednášel jen krátce, přesto zanechal silný dojem v mnoha svých studenech i kolezích. Vystudovaný právník a profesor sociální filozofie Vladimír Čermák zakládal v roce 1990 při Filozofické fakultě Masarykovy univerzity katedru politologie, kterou vedl tři roky.
Nebylo to však jeho jediné učitelské angažmá, působil také na Janáčkově akademii múzických umění, kde přednášel antické drama. „O jeho kvalitách jako učitele svědčí mimo jiné to, že řada prvních studentů politologie se rekrutovala z jeho posluchačů na JAMU, které nadchl pro politickou filozofii a teorii demokracie,“ vzpomíná na jeho působení spoluzakladatel politologie a bývalý rektor MU Petr Fiala. Profesor Čermák byl podle něj především učitel charismatický a strhující. Učil rád, i když jej v tom omezovaly zdravotní problémy.
Já věřím, že to napíšete...
Mezi jeho první studenty patřil politolog Jan Holzer. „Když se tehdy na filozofické fakultě objevil doktor Čermák, zapsal jsem se na jeho přednášky. Pamatuji se, že to byl intelektuální šok především kvůli jeho způsobu uvažování o tématu a hloubce vhledu do problematiky politické filozofie; a to na tehdejší filozofické fakultě přednášela řada výborných pedagogů,“ říká Holzer.
Čermák byl podle něj velmi liberální učitel a své studenty k ničemu nenutil. „Z jeho pohledu byl vztah učitele a studenta na vysoké škole naprosto otevřený. Přicházel s jakousi nabídkou a bylo čistě věcí studenta, nakolik ji dokázal využít. Přistupoval k nám jako k dospělým lidem, kteří jsou za sebe zodpovědní a svobodně si volí svůj přístup,“ popisuje jeho styl učení Holzer.
Pod Čermákovým vedením pracoval na diplomové i dizertační práci. „Moje diplomová práce nebyla politologická, psal jsem ji v rámci studia historie a doktor Čermák mi po ukončení studia nabídl dělat doktorát právě na politologii,“ poznamenal Holzer.
Ani u doktorské práce jeho schůzky s Čermákem nebyly příliš konzultační. Podle Holzera byl největší problém se s ním vůbec setkat. V té době už byl ústavním soudcem a měl také zdravotní problémy. „Během semestru jsem u něj byl tak maximálně dvakrát. Vždycky mě usadil do pohovky a začal větou: Pane kolego, já věřím, že to napíšete, ale zrovna jsem četl..., a začali jsme diskutovat na úplně jiné téma,“ líčí konzultační hodiny politolog.
Rozhodně však hodin strávených v jeho přítomnosti nelituje. „Často se se mnou bavil o své práci na Ústavním soudu. Ne o konkrétních případech, ale o tom, jak uvažuje nad obecnými otázkami. Vycházel přitom z filozofie, která pro něj byla veskrze praktickou disciplínou poskytující návody k jednání i rozhodování,“ zdůrazňuje Holzer s tím, že k Čermákovi cítil obrovský respekt a úctu. „A přitom jsem s ním strávil tak málo času a mnoho věcí jsem se o něm dověděl až z knihy rozhovorů, které s Čermákem vedli Petr Fiala a František Mikš,“ dodává.
Člověk, filozof a soudce
V knize Vladimír Čermák, člověk – filozof – soudce, na něj vzpomíná i absolvent politologie a práva Marek Čejka. Mimo jiné popisuje dobu, kdy byl Čermákovým asistentem na Ústavním soudu. „Po dost náročném studiu na právnické fakultě, hodně založeném na memorování, to bylo něco zcela odlišného ... Několik týdnů strávených pod jeho vedením na soudě mně dalo víc než několik semestrů na fakultě. Studium ve škole bych s trochou nadsázky stručně charakterizoval jako zákony, novely a šrocení, a u pana doktora to byly principy, férovost a hledání spravedlnosti.“
Na Ústavním soudu působil Čermák od roku 1993. V té době také předal vedení katedry Petru Fialovi. „Jeho způsob vedení katedry byl kolegiální, takže jsem přirozeně pokračoval v tom, co jsme spolu před tím dělali. Nebylo to úplně jednoduché, vedoucím katedry jsem se stal v pouhých 29 letech a vzhledem k angažovanosti Vladimíra Čermáka na Ústavním soudu jsem byl najednou na řadu věcí sám. Ale kdykoliv bylo potřeba něco jeho autoritou zaštítit, postavit se za mě či za katedru, tak to udělal. Spolupracovali jsme skvěle vždy, ať řídil katedru on nebo já, vždy jsme se na podstatných věcech domlouvali,“ zdůrazňuje Fiala.
Jako kolegy si jej vážil a oceňoval jeho přístup k řešení problémů. „Byl velmi tolerantní, drobnostmi se nezabýval, nevyhledával konflikty a zbytečné boje. Ale když byl o něčem přesvědčen, když chtěl hájit nějakou ideu, tak dokázal být pro své soupeře a protivníky překvapivě důsledný, tvrdý, neústupný a přesvědčivý,“ tvrdí jeho nástupce ve vedení katedry.
Jeho tolerance se projevovala i ve vztahu ke studentům. „Nebyl kritický ani nepoučoval. Vždy si člověka vyslechl a chtěl vědět, na základě čeho dospěl k danému názoru. Každého respektoval jako osobnost,“ připomíná Holzer. „S nikým podobným jsem se na akademické půdě ani mimo ni již nesetkal. Byl výjimečný v integritě své intelektuální výpovědi a svého chování k ostatním lidem.“
Podle Fialy byl však profesor Čermák originální český politický filozof, vlastně ojedinělý, skvělý teoretik i praktik práva, a tyto své kompetence prokazoval jak v akademickém životě, tak ve funkci ústavního soudce. „Ale hlavně byl nesmírně lidský. Byl to dobrý člověk v tom nejlepším slova smyslu, kde dobrý znamená nikoliv slabost, ale naopak sílu,“ uzavírá Fiala.
