Jako ředitel Justiční akademie má absolvent Právnické fakulty MU Filip Glotzmann v rukou další vzdělávání českých soudců a státních zástupců. Rozhovor s mužem, který býval vedoucím Kanceláře ombudsmana za éry Otakara Motejla a Pavla Varvařovského, poskytuje sondu do fungování české justice a vysvětluje pozadí některých problémů, jimiž celý systém dlouhodobě trpí.
Když se vrátíte na konec svého studia v roce 2002, vzpomenete si, kde jste se se spolužáky viděli za pár let?
Bylo mezi námi pár kolegů a spolužáků, kteří už ve škole přesně věděli, co budou dělat, z těch jsou dnes ministři a poslanci nebo bývalí hejtmani. Spousta lidí chtěla do advokátních kanceláří, v 90. letech to bylo terno. Já se přiznám, že jsem žádné velké plány neměl, chtěl jsem školu hlavně dodělat.
Byl někdo, kdo by vyloženě plánoval stát se soudcem nebo státním zástupcem?
O nikom takovém nevím. Když jsem potom pracoval v úřadu ombudsmana, tak i Otakar Motejl vzpomínal, že v 90. letech nechtěl soudničinu dělat nikdo. Soudci se museli hledat téměř na ulici, protože všichni si představovali, jak budou vydělávat spoustu peněz v advokacii. Výběrová řízení na justiční a právní čekatele (adepti na funkci soudce a státního zástupce, pozn. red.) se začala rozbíhat až někdy v roce 2001, tam už jsem pak některé kolegy viděl. Sám jsem se na justičního čekatele hlásil, ale neuspěl jsem, tak jsem se orientoval na jinou oblast práva, úřad ombudsmana. V jeho počátcích se o místo tam ucházely stovky lidí, právě kvůli osobnosti Otakara Motejla. Pro mě to byla skvělá zkušenost, kombinují se tam různé oblasti práva a člověk se naučí komunikovat s veřejností.
Dnes jste ředitel organizace, která poskytuje další vzdělávání pracovníkům justice. Jak to v praxi funguje?
Justiční akademie je v podstatě státní vzdělávací agentura v rámci rezortu ministerstva spravedlnosti, která má zajišťovat průběžné vzdělávání zaměstnanců justice, nejen soudců a státních zástupců, ale třeba i asistentů a čekatelů a veškerého odborného personálu, což dohromady dělá zhruba dvanáct tisíc lidí. U čekatelů je to navíc docela složité, na funkci soudců nebo státních zástupců se každý připravuje různě dlouhou dobu. Tihle lidé nemůžou strávit na školení půl roku, jezdí třeba na třídenní semináře, protože jejich hlavní práce je na soudech. Děláme jim například simulovaná soudní líčení, která oceňují hlavně čekatelé. A další velkou armádou jsou asistenti, kterých je na soudech skoro tisíc, a i oni by se často rádi stali soudci.
Ale jejich skutečná šance pozici získat je v současnosti relativně malá.
Jejich výchozí pozice se v posledních letech několikrát měnila a měnila se i představa justice, koho chce pustit do taláru. Teď už převažuje koncepce, že noví soudci se mají vybírat hlavně z řad čekatelů. Jenže asistentům doteď nikdo nebyl schopen říct, co s nimi bude, a dokonce je to v každém soudním kraji jinak. Jejich pozice s tou čekatelskou splývá proto, že dřív působili asistenti jen na nejvyšších soudech a případně vrchním soudě, jenže v dnešní době jsou asistenti už i na okresech, kde je rozdíl mezi faktickou dennodenní činností čekatele a asistenta minimální. Logicky pak asistenti nevidí důvod, proč by se o lepší kariéru neměli ucházet. A z toho teď plyne ohromný tlak, protože finanční zabezpečení soudců je dnes v porovnání s 90. lety nesrovnatelně lepší. Nedávno jsem byl na výběrovém řízení na čekatele v Ostravě, kde se hlásilo 150 kandidátů. Vyberou jich ale jen asi deset ročně.
Na základě čeho vypisujete v Justiční akademii školení pro soudce a státní zástupce. Reagujete na objednávku nebo třeba na aktuální legislativní dění?
Je to kombinace všeho možného. Nad obsahovou stránkou seminářů bdí 15 moudrých, Rada Justiční akademie, které předkládáme plány vzdělávání na nadcházející rok a ona je koriguje. Ale pokud vznikne nějaká legislativní potřeba, umíme reagovat okamžitě. V případě nového občanského zákoníku jsme dělali školení tři roky. Když nastanou změny, vždycky se posuzuje, jak velký dopad na soudnictví budou mít.
Musí se soudci a státní zástupci dál vzdělávat povinně?
V zákoně o soudech o soudcích i v zákoně o státním zastupitelství je obecná formulace, že tyto osoby mají povinnost dbát o svoji odbornost a k tomu využívat vzdělávací akce, např. Justiční akademie. Povinnost absolvovat třeba určitý počet kurzů tam ale není. Celá debata o dalším vzdělávání je u nás pokřivená tím, co se stalo zhruba před 15 lety. Tehdejší ministr Bureš představil obrovskou novelu zákona o soudech a soudcích, jejíž základ spočíval v hodnocení kvality soudců a součástí byla i povinnost vzdělávat se u nás. Zákon byl ale okamžitě po schválení napaden u Ústavního soudu a tato část zrušena s odkazem na to, že výkonná moc, tedy ministerstvo a vláda, nemá co soudní moci říkat, jak hodnotit své pracovníky. Až teď se o tom současný ministr začíná znovu bavit. Nechce být žádným nařizovatelem počtu hodin vzdělávání, ale nějaký systém by v tom být měl.
Po dokončení studia jste pracoval na krajském úřadu, pak v různých pozicích deset let v Kanceláři veřejného ochránce práv, odkud jste přešel na legislativní odbor ministerstva spravedlnosti a v roce 2013 na Justiční akademii, jejímž ředitelem jste od června 2014. Když jste říkal, že jste na konci studia neplánoval, co budete dělat, dává tohle všechno nakonec smysl?
Dává, moc mě to baví. Hlavně proto, že jde o management – já jsem nikdy nebyl žádný velký právník ani akademik. Všechno, co jsem kdy v životě dělal, bylo o tom, že jsem lidi řídil nebo jsem se na řízení podílel. A když je to instituce jako Justiční akademie nebo úřad ombudsmana a má to takový dopad na veřejný život, je to o to cennější.
Dokážete tedy poradit studentům, kteří jsou na tom teď podobně, jako jste byl dřív vy, jak by se měli o svém pracovním zaměření rozhodovat?
Já bych měl hlavně tip, čemu by se měli věnovat během studia. Jak se setkávám s uchazeči na justiční nebo právní čekatele, tak jenom zlomek z nich má nějakou certifikovanou jazykovou znalost, což mě fascinuje. Když se jich zeptám, jestli se můžeme při pohovoru bavit anglicky, odpoví, že mluví anglicky jen trochu. Přitom nejde o ten papír, ale o to, že byl daný uchazeč schopný a ochotný se během studia věnovat i něčemu dalšímu než jen právu. A s tím je spojená také stáž v zahraničí. Kdyby si mohl do životopisu napsat, že ovládá dva jazyky a byl v zahraničí, automaticky se dostane mezi nejlepších deset uchazečů o většinu postů. V právu se hledají při pohovorech osobnosti, které mají rozhled.
