Divadelní představení umí zaujmout tak, že ho člověk třeba pár dnů nedokáže dostat z hlavy. Eva Jiřikovská, absolventka oboru grafika a výtvarná výchova na pedagogické fakultě, se o velkou část toho zážitku stará. Pracuje totiž jako výtvarnice kostýmů a scénografka. Ze svého rodného Uherského Hradiště a kmenového Slováckého divadla vyjíždí za prací i do dalších divadel v Česku a na Slovensku.
Z nějakého důvodu se mi v souvislosti s vaší prací pořád vybavuje módní návrhářství. Podobá se mu vaše práce v něčem?
Nespojovala bych to. Navrhování kostýmů pro divadlo vyžaduje nastudovat si psychologii postav, jejich jednání, lidskou typologii. Pokud je to stylizovaná inscenace, můžete se víc rozparádit a být akčnější. Možná tehdy se to módnímu návrhářství blíží a já osobně mám takové inscenace radši. Ale pak jsou inscenace, kde je něco dané, třeba ohraničené datem, a toho už se pak musíte držet. Každopádně módní návrhářství a navrhování kostýmů pro divadlo jsou dvě zcela rozličné profese.
Takže třeba na Bratrech Karamazových toho moc nevymyslíte?
Ale jistě že vymyslím. Ono vždycky záleží na spolupráci s režisérem, jestli třeba bude striktně vyžadovat klasické pojetí. Takovým režisérům se malinko vyhýbám. Daleko víc mě baví, když si to můžeme posunout někam dál, uchopit po svém. Ale ještě k tomu návrhářství. Módní návrhář tvoří oděv na štíhlé, rovné, vysoké modelky. Kdežto u divadla musí oděv sedět hercům všelijakých rozměrů a vzrůstu. Herci se musí v kostýmu cítit dobře, nesmí je někde omezovat, je to jejich druhá kůže. Mám ráda herce, kteří se takto proměňují rádi, věří vám a nesou se pyšně ve své proměně po jevišti.
Ale přece jen, nikdy jste s ničím takovým nekoketovala? Ptám se proto, že na pedagogické fakultě jste vystudovala hned tři podobory, takže jste se mohla vrhnout na spoustu věcí.
Opravdu ne. Když jsem studovala, byl náš obor ještě pětiletý, rovnou magisterský. Bylo to moc hezké období, zavřít se v grafické dílně a vyjít až večer, lechtat kovové leptající destičky pírkem, aby se dostal vzduch tam, kam má. Tisknout miliony monotypů, rýt dlátkem do lina, kreslit neexistující, sochat neměnné. Pánové Jan Vičar, Petr Kamenický, Radek Horáček, Milan Magni, Havlíček a další. Na střední škole jsem měla svého pedagogického guru, myslela jsem, že to budu dělat stejně jako on – překrásně učit. Ale pak jsem i díky praxím na fakultě zjistila, že učit, to chce opravdu velké nadání, mít energii pro ostatní lidi, a to já nemám. Naštěstí jsem ale obor mohla využít jinde, zrovna v grafice. Začala jsem navrhovat pár kostýmů pro Hradišťan, kde jsem tancovala, a řekla jsem si, že to je přesně to, co bych chtěla dělat.
Jenže to chce druhou stranu, která řekne, dobře, pojď to dělat k nám.
Ano, to je pravda. Dostala jsem nabídku vytvořit výpravu k malé hře ve Slováckém divadle a z toho vznikla spolupráce s ředitelem Stránským. Nakonec byl natolik spokojený, že mě angažoval do Slováckého divadla nastálo. Postupně jsem začala spolupracovat i s jinými režiséry, vyjíždět do jiných divadel.
Dnes jste zaměstnancem Slováckého divadla, ale pracujete i jinde. Jak to funguje?
Pan ředitel je natolik osvícený, že mě v hostování jinde podporuje, bere to jako reprezentaci našeho divadla. A pro mě je to skvělé v tom, že získávám nové podněty, člověk neustrne na jednom místě, stále jsou to nové výzvy. V Hradišti mám na starost i grafiku tiskovin a plakáty. To už se v českých poměrech moc nenosí, výtvarníci pracují spíš na jednotlivých zakázkách. Režiséři mají třeba dva tři svoje oblíbence, se kterými spolupracují.
Zkuste celý přípravný proces více přiblížit.
Inscenace se začne připravovat tak půl roku dopředu, v menších divadlech třeba čtyři měsíce před premiérou. Ve většině případů si dělám scénografii a kostýmy sama. Je to pro mě nejlepší možné řešení, jelikož mi scéna navazuje svou barevností a zvolením materiálů na kostýmy, všechno má svůj koncept. Projekt řešíme s divadelním vedením, zástupci dílen, poté probíhá předávací porada, kde už musíte mít jasno – u scény rozkreslení kulis, jejich velikost, detaily, rozmyšlené materiály. U kostýmů pak mít představu, z jaké látky se bude šít, přibližně střih, barevnost, jak budou vypadat třeba vlásenky, a vše se korunuje líčením herce. Vše musíte mít nachystáno tak, abyste osazenstvo strhla svou koncepcí, a když se to podaří, tak i entuziasmem. Ten většinou opadne, jakmile zjistíte, jaká finanční částka je na celou výrobu. Posléze vše dozoruju, vybírám materiály, jezdím po krejčovských dílnách, ladím všechno dohromady. Celou dobu vytvářím nějaký celek, takže musím mít dobrou představivost, aby se vše posouvalo správným směrem.
Máte nějaký příklad, kde se to povedlo?
Ráda vzpomínám třeba na Lékárníka, kterého jsme dělali v Brně v Redutě s režisérem Tomášem Studeným. Zvolila jsem jako koncept scény platíčko léku ibalgin. Pamatuju si, že mě tehdy trápila bolest zad a hotová scéna se mi vybavila na masáži. Lékárna vypadala jako plato ibalginu, zepředu i zezadu byly jakoby prášky, které svítily. Kulatou růžovou pilulku jsem se snažila dostat i do vzhledu kostýmů.
Letos jste se dostala do nejužšího okruhu adeptů na Ceny divadelní kritiky. Jak to dopadlo?
Bylo to za práci na představení Báby pro Divadlo Na zábradlí. Vyhrál Marek Cpin a já jsem skončila o hlas za ním. Ale i tak jsem z toho moc šťastná, je to nesmírné vyznamenání. Je skvělé, když si vás někdo takto všimne, přece jen hlasuje 65 divadelních kritiků. Inscenace jsou ale stejně dílem kolektivním, důležité je, jaký dojem si divák odnese z celku. Každopádně pořád děkuju, že takovou práci mohu dělat a že je mi velkým koníčkem.
