Když vyšla koncem listopadu kniha našeho kolektivu vedeného Lubomírem Kopečkem a zahrnujícího Romana Chytilka, Petru Svačinovou a autora tohoto komentáře nazvaná Já platím, já rozhoduji! Političtí podnikatelé a jejich strany, probíhala právě politická krize nad výroky Andreje Babiše mladšího a novým vývojem kolem kauzy Čapí hnízdo. Lepší reklamu jsme si nemohli přát, ale zároveň jsme si poněkud hořce uvědomovali, jak je potřebný výzkum, který provádíme v rámci projektu Grantové agentury ČR Političtí podnikatelé: Česká republika v komparativní perspektivě.
Od voleb 2010 se podnikatelským stranám v Česku daří. Ať už to byly či jsou Věci veřejné Víta Bárty, strany Tomia Okamury, či ANO Andreje Babiše, opakuje se v českém případě řada problémů spjatých s politickými podnikateli, které známe z jiných zemí. Proto jsme v rámci výzkumu i knihy samotné kladli důraz na zasazení českých exemplářů do mezinárodního, zejména evropského srovnání. Podnikatelské strany nejsou totiž ani čistě český, ani „post-komunistický“ fenomén. Ostatně na počátku teoretické debaty o samotném konceptu podnikatelských stran stál výzkum jakési stálice a zároveň prototypu – strany Forza Italia Silvia Berlusconiho.
U ní se zastavme, protože ztělesňuje četné typické rysy a zároveň problémy takových stran. Berslusconi při jejím vytváření na počátku 90. let přenesl organizační modely a chování ze světa byznysu do světa politiky, opřel se o své mohutné finanční i mediální zdroje (straně dělaly reklamu jeho celostátní soukromé televize). Aparát strany sestavil částečně z manažerů svých firem a první řadové straníky udělal z klubů fanoušků slavného AC Milan, který také vlastnil. Od počátku 90. let uplynula dlouhá doba, ale Berlusconiho strana funguje na principu soukromé firmy dále navzdory všem skandálům i soudním procesům jejího otce zakladatele.
Podobné strany najdeme také ve Skandinávii, model strany jednoho muže dovedl k dokonalosti Geert Wilders, jehož Strana pro svobodu má jen dva členy: Wilderse a jím kontrolovanou nadaci. Frank Stronach v Rakousku zase po malém úspěchu své strany-firmy ve volbách 2013 žádal vrátit zpět svou investici deseti milionů eur.
Ve střední Evropě se to podnikatelskými stranami jen hemží, průkopníky byli již od 90. let Litva a Lotyšsko, ale příklady politických podnikatelů známe i ze Slovinska, Slovenska či Polska.
Samozřejmě i podnikatelské strany mohou dělat slušnou politiku, ale dost často vytvářejí svým fungováním a působením spíše problémy. Ani jedna ze stran, které jsme v knize analyzovali, není z hlediska fungování liberální demokracie neproblematická.
Pomineme-li faktickou absenci vnitrostranické demokracie a kultivované debaty (s majitelem strany můžete buď souhlasit, nebo ze strany odejít), jsou tu problematické aspekty enormní ekonomické a mediální moci a podřízení dlouhodobé profilace strany a stanovování dlouhodobých strategických politických cílů potřebám okamžitého politického a někdy i finančního zisku.
Autor je vedoucí Mezinárodního politologického ústavu FSS MU.
