Kdyby dnes na dveře u našeho domu zaklepal Tomáš G. Masaryk a my bychom ho užasle pozvali dál, vstoupil by právě 170letý člověk. Absurdní myšlenka, že ano. Ale v eseji je dovoleno mnohé, a tak se pro tuto chvíli nechme vést fantazií.
Dřív, než by se rozvinul hovor o současném českém národě, o krizi moderní vědy nebo výhledech budoucnosti lidstva, neboť si nedovedu představit, že by se Masaryk vracel na zdejší svět třeba kvůli problémům s výstavbou dálnic, museli bychom se nejprve vyrovnat s otázkou, kdo vlastně usedá do našeho pohodlného křesla k oblíbenému bylinkovému čaji. Neboť je nepochybné, že bylo Masaryků více než jen jeden. Zkoumavě si toho vzpřímeně sedícího štíhlého muže prohlédněme.
Objevil se ve své poslední inkarnaci? Pohlíží na nás vážným a majestátným pohledem ctěný zakladatel a první prezident československé republiky? Sedíme v obývacím pokoji s politickým symbolem moderní české státnosti, jemuž horliví Čechové v duchu národní mýtotvorné tradice připsali poněkud dětinský epiteton „tatíček“?
Kdyby tomu tak bylo a rozeznali bychom Masarykovo prezidentské vtělení, jistě náhle bychom si všimli, že šedivý pán s bradkou je oblečen ve slušivé a skvěle padnoucí bílé uniformě. Vtíravou otázku, proč nevoják a bytostný pacifista, jakým byl Masaryk po většinu života, se na stará kolena oblékl do vojenského mundúru, bychom ale raději potlačili. Jak jinak by mohl odpovědět prezident mladého státu, než že každá demokratická republika musí být připravena sebevědomě bránit svobodu svých občanů. A nemohli bychom než souhlasit.
Připravme si proto jinou otázku. Je to otázka, kterou jsem si vždy tajně přál Masarykovi položit. Jedná se ale o otázku trochu nepatřičnou, skoro bych řekl neférovou, protože člověk přece nemůže tušit, co se z jeho činů stane v budoucnosti. Ale dobře, ať otázka zazní: Pane prezidente, když se podíváte na politický vývoj střední Evropy, jež se po vaší smrti a po celý zbytek 20. století stala hříčkou k expanzi nesvobody, nejprve v podobě velkoněmeckého rasového fanatismu, pak ve jménu ruského bolševického mesianismu, nelitujete, že jste před Velkou válkou přestal věřit Palackého idei o Rakousku jako středoevropské říši chránící menší národy a kulturní rozmanitost?
Přiznám se, že nevím, jestli bych sebral dost odvahy položit tak ahistorickou otázku. A když bych i odvahu sebral, jak by mi prezident Masaryk mohl odpovědět? Je přece úkolem zakladatele státu obhájit vlastní činy. Odpověď by zněla patrně takto: Nelituji. Nakonec přece platí, že československý – omyl pane prezidente, český a slovenský, skočil bych mu do řeči – opravdu? Tedy dobře, český a slovenský národ mají své svobodné státy, které přes všechny překážky v minulosti i přítomnosti jsou zcela rovnocennými a plnoprávnými součástmi sjednocené Evropy. Je pouze na dnešních slovenských a českých občanech, zda svou svobodu dokáží doma i v Evropě činně rozvinout v pečlivé drobné práci v duchu humanity, jak jsem se o to sám po celý život snažil. Děkuji, řekl bych uctivě, a myslel bych si, čeho jiného bychom se mohli nadát od prezidenta formátu T.G.M.
Bylo by to pěkné, ovšem poněkud uhlazené a tak nějak příliš státotvorné. Když už bychom měli možnost promlouvat s Masarykem, mnohem zajímavější by bylo, kdybychom v křesle naproti sobě zahlédli jinou Masarykovu inkarnaci. Na první pohled by se mnoho nezměnilo, samozřejmě, muž by se na nás obracel mladší tváří a místo uniformy by byl oblečen v pohodlný oblek, protože uniforma by nepřipadala v úvahu. Tedy univerzitní profesor. Ovšem nesmíme si představovat žádného univerzitního mandarína poslušného státních příkazů, nešlo by ani o funkcionáře vědy odtrženého od veřejných debat. Naopak. Do očí by nám sebevědomě hleděl pozitivisticky zaměřený systematik vědění a ve všech směrech nadšený apoštol vědeckého poznání.
Profesor Masaryk byl mladý nejméně do šedesátky a byl to vášnivý veřejný intelektuál, který svou racionální kritikou bořil zavedené pravdy, pokud se prokázalo, že se jedná o pouhé mýty, jež neobstojí před vědeckým poznáním. K hovoru by nás vyzýval člověk bytostně přesvědčený o tom, že pro národ je správnější, ba doslova „mravnější a mužnější“, přiznat si nepříjemnou pravdu než přežívat v pohodlném omylu mýtu. Od příchodu na pražskou univerzitu se Masaryk stále znovu pouštěl do kulturních bojů proti zaslepenému nacionalismu, proti antisemitismu, proti iracionalismu a klerikalismu a také proti všemožným nešvarům české společnosti, na příklad proti nezřízené konzumaci alkoholu. Masaryk však nepatřil mezi věčné kverulanty. Volal po nezbytných sociálních a politických reformách, bojoval za druhou českou univerzitu na Moravě (tedy za naši Masarykovu univerzitu), veřejně horoval za všeobecné, rovné a tajné volební právo a za zrovnoprávnění žen. Nehovořil sice přímo o životě v pravdě, ale svým otevřeným postojem k životu moderního člověka dal příklad, který v pozdějších dobách diktatur posiloval hnutí odporu, odboje a disentu.
Nuže, kdyby tento Masaryk dnes zaklepal na naše dveře, myslím, že bychom otázky nekladli my. Náš vzácný host by nás zavalil dotazy, jak přistupujeme k aktuálním problémům našeho světa, ať už se jedná o otázky politické, sociální, hospodářské nebo ekologické; tázal by se, proč tak často podléháme touze po jednoduchých řešeních, proč se tak málo bráníme fenoménu fake news kritickým vědeckým poznáním a co konkrétně děláme proti krizi občanských a národních hodnot, proti přetrvávající nerovnosti mezi muži a ženami a proti porušování lidských práv. Těmi otázkami by nás probouzel z našeho zpohodlnělého užívání si života. Obávám se, že kdyby zůstal déle, netrvalo by dlouho a stejně jako před sto dvaceti lety byl by i nyní onálepkován jako nebezpečný kosmopolita a zrádce národa. Ale jistě by se našli tací, kteří by následovali jeho příkladu.
Avšak konec s fantazií. Masaryk na žádné dveře nezaklepe. Dnešní životní jubileum nám nabízí možnost připomenout znovu jeho myšlenky a kritický přístup ke světu. Promýšlejme je v původním kontextu, aby se z nich nestala nová ideologická klišé a nové mýty. A v jeho stopách se nebojme odhalovat podobné moderní mýty, kterými se obklopujeme někdy z pohodlnosti, někdy z nacionální pýchy. Masaryk dodnes inspiruje, ale péče o svobodu, demokracii a budoucnost našeho světa záleží jen na nás.
Autor je historik.
