V aktuálních diskusích o vzdělávání budoucích učitelů se ve stínu tisíckrát opakovaných výroků o výši platů zcela ztrácí úvahy o tom, jak kvalitní je vysokoškolské studium učitelských programů. A jak kvalitní absolventi středních škol mají zájem se na učitelské studium hlásit. Dokonce se nyní vynořila stohlavá pedagogická saň, která je hrozbou nejen pro samotné školství, ale i pro celý univerzitní systém. V našem symbolickém podobenství nemáme na mysli pohádkovou zlou saň, která bude každé jaro chtít sežrat dceru některého z rektorů. Ostatně stovce hlav by jedna dcera nestačila. Jde o symboliku celého souboru hrozeb, které se nad vzděláváním budoucích učitelů vznášejí.
Které hlavy o školství rozhodují?
První hlavou by mohla být hlava ministra či ministryně školství. Ale není. Koncepce a strategie, rozpory a chyby, kterých jsme od listopadu 1989 zažili nesčetnou řadu, vytváří ještě další politické vládní hlavy. Takže jednou je zrušena výuka němčiny, přestože v sousedních zemích se mluví německy, a my podporujeme španělštinu, protože aktuální vláda tvrdí, že perspektiva českého hospodářského rozvoje směřuje do latinské Ameriky. Jindy je zase za podivných okolností a za spoustu miliónů připravována bílá kniha, případně státní maturity. Znenadání je dětem zakázáno podat si přihlášky na více středních škol, přičemž paní ministryně školství propagující české školy umístí své dítě na elitní školu cizojazyčnou.
Je zajímavé, že politické sekci naší stohlavé saně vždy ochotně přizvukují další hlavy různých vyhraněných specialistů a pseudospecialistů, kteří kupříkladu rozhodně podporují zakládaní víceletých gymnázií, ovšem po nějakém čase naopak chtějí víceletá gymnázia likvidovat.
Akreditační hlavy bez uzardění udělí akreditaci i takové soukromé vysoké škole, která své prezenční studium zvládá za sobotní dopoledne. Vrcholem pak je, když hlavní akreditátorka po neudržitelných skandálech s právnickým „víkendovým vzděláním“ prozře a pohádkově se promění v nositelku veškeré univerzitní moudrosti. A ještě své prozření v jednom rozhovoru upřesní a naivně na sebe prozradí, jak teprve po listopadu 1989 zjistila, kolik skvělých lidí vyhnala do zahraničí komunistická normalizace.
Stohlavá pedagogická saň má mnoho svých ohňových hlav a tlam v prostředí takzvané „mediální politiky“. Každý, komu televizní redaktor strčí mikrofon před obličej, se stává odborníkem a řekne moudré stanovisko, které pak šíří i další redakce. Slovo dostává uražený expert, který si založil vzdělávací agenturu jako byznys jen díky nedokonalé legislativě.
„Mediální politika“ se vyznačuje zveřejňováním co nejvíce vyhrocených názorů, zatímco rozvážné a skutečně odborné věcné postoje pro jejich nedostatečnou atraktivitu přehlíží. A rozčílený či nadšený rodič? Toho si také s chutí vyhledá televizní kamera, aby se celý národ mohl dozvědět ostré stanovisko další hlavy naší stohlavé saně. Vzdělávání v lese s kozami, sýkorkami a jezevci? Ano?
A víte o hlavách nejnebezpečnějších? Jednou z nich je hradní gentleman “vlevo dole“, který bezpečně ví, že nejhorším nesmyslem je inkluze. Bohužel hlas z hradu zní do značné dálky, tak se rychle ozvou další hlavy, protože dobře rozpoznají, že odmítání inkluze jim přinese hrst voličských hlasů. Jiné politické hlavy a tlamy naší saně se naopak inkluze zastanou s nadějí, že jim to přinese nějaké jiné voličské hlasy.
Stejně tak mnohé hlavy kritizují, že začínající učitelé nezvládají dobře svou práci, protože během studia měli málo výcviku v praxi. Vždyť ani neumí pořádně udělat zápis do třídní knihy! Ano, to možná neumí. Ale i absolventi jiných vysokých škol se v prvním období s praxí svých profesí postupně sžívají. Celý život už budou jen a jen praktikovat a budou se v praktických dovednostech rutinně zdokonalovat. Jenže vzdělanostní rozhled a nadhled, oborové ideály, progresivní úvahy či mezioborové teoretické vzdělání – tedy to, co jim má dát právě studium na vysoké škole, bude přehnanou mírou praktického výcviku oslabeno nebo dokonce potlačeno.
Regulovaná profese jako zaklínadlo stohlavé saně
Ministerstvo školství před třemi lety zařadilo učitelské vzdělání mezi tzv. regulované profese a nadiktovalo, že už v bakalářském studiu musí být součástí učitelské přípravy pedagogické předměty a několik semestrů praxí. To ovšem způsobilo, že učitelské studium na pedagogických fakultách přestává být prostupné se studiem na dalších univerzitních fakultách.
Studujete-li například fyziku na pedagogické fakultě, musíte spoustu hodin strávit na tzv. asistentských praxích a v předmětech pedagogicko-psychologického základu. Proto máte podstatně méně důkladnou odbornou část studia než studenti a studentky fyziky na fakultě přírodovědecké. Totéž platí pro všechny odbornosti, které by mohly vyústit v učitelské vzdělání, i na dalších univerzitních fakultách, zejména filozofických.
Kdyby stohlavá ministerská saň nepožadovala naddimenzovaný rozsah praxí a pedagogických předmětů už v nejnižších bakalářských ročnících, mohly by univerzity ušetřit a po tříletém odborném základu by absolventům a absolventkám bakalářského stupně umožnily samostatné rozhodování. Studující by si zvolili další odborné vědecky zaměřené studium, nebo by naopak nastoupili na navazující magisterské studium učitelství.
Bohužel katedry pedagogiky diktát o regulované profesi vítají, protože izolace od ostatních univerzitních odborností jim dává jistotu, že zůstanou neochvějnými pány pedagogického a didaktického výcviku.
Nejnovější signál, který ministerstvo letos v únoru vysílá, naznačuje snahu o další zvýšení rozsahu pedagogických praxí. O dozrávání osobnosti, o tom, že učiteli by se měli stávat skvělí, moudří a empatičtí lidé znalí určitého odborného oboru – o tom se nemluví. Požadován je výcvik v dovednosti učit. Ale probůh – prodavač důkladně vycvičený v univerzální dovednosti prodávání nebude k ničemu, když se ocitne za pultem elektrospotřebičů nebo v prodejně rybářských potřeb aniž by se ve specializované problematice vyznal!
Zdá se tedy, že obavy z nedostatečného financování i obavy z konkurence z filozofických a přírodovědeckých fakult dělají naši stohlavou saň i ze samotných děkanů pedagogických fakult, kteří patrně cítí, že izolace od ostatních univerzitních programů může současně upevnit pozici jejich fakult a oslabit potenciální konkurenci.
Kterou cestou se vydá učitelský pohádkový Honza?
Jaké jsou tedy možné varianty dalšího vývoje? Nejpravděpodobnější je pokračování v neurčitém současném stavu. A i když se do voleb nic moc nestihne, bude stohlavá ministerská saň od zeleného stolu vymýšlet další sporné reformy. Bohužel se asi nenajde síla, která by byla schopna sjednotit rozdílná stanoviska do jednoho rozumného celku. Tím spíš, když rozhodující legislativní slovo má právě ministerstvo, do jehož čela od podzimu usedne nějaký nový politický činitel, který po chvíli rozhlížení navrhne další „reformu“, v níž se pokusí rozvrátit poslední fungující zbytky systému.
Málo reálná je varianta vedoucí k radikální změně, kdy by na univerzitách byly programy bakalářského stupně navzájem prostupné v podobě určité obsáhlejší oborové základny, z níž by pak studentky a studenti směřovali do užších specializací magisterských.
Jednou z těch specializací by bylo učitelství. Čtyři semestry navazujícího magisterského studia by mohly mít několik variant podle výchozího odborného zaměření. Jinou přípravou by prošli budoucí učitelé a učitelky jazyků a humanitních předmětů, jinou strukturou by prošli budoucí vyučující ryze technických nebo přírodovědných předmětů a dílčí odlišnosti by měla příprava na hudební či výtvarnou výchovu s uměleckým zaměřením. Bylo by to vlastně naprosto v souladu s někdejšími plány podle „boloňské dohody“ a při dobré organizaci by šlo o režim podstatně ekonomičtější, než je ten nynější, kdy má univerzita příbuzné či stejné katedry na různých fakultách, ale jejich součinnost je minimální.
Ale ani tato druhá varianta patrně není proveditelná, protože oborové katedry na pedagogické fakultě se přece jen více specializují na učitelskou přípravu, zatímco katedry stejných odborností na přírodovědecké či filozofické fakultě jsou oborně zaměřeny jinak a počítají i s jinými osobnostními typy studentek a studentů.
Navíc stohlavá pedagogická saň nikdy nepřistoupí na to, že by se pedagogické veškerenstvo dalo stihnout za pouhé čtyři semestry. Vždyť současný diktát ministerstva to přece neumožňuje!
Jak ostrým protikladem je současná novela Zákona o pedagogických pracovnících, která dovoluje, aby se učitelem stal kdokoli s vysokoškolským vzděláním, aniž by měl byť jen jediný semestr učitelské přípravy! Kupodivu i katedry pedagogiky na pedagogických fakultách skrytě mezi řádky přiznávají, že se učitelská příprava dá zvládnout i bez dlouhých pěti let prezenčního studia na pedagogické fakultě, když nabízejí zpravidla pouze třísemestrové „studium v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů 2. stupně ZŠ a SŠ“.
Jak to tedy ta stohlavá pedagogická saň myslí? Potřebujeme deset semestrů prezenčního učitelského studia, nebo vystačíme jen se třemi semestry studia kombinovaného, tedy „dálkového“?!?
Pro našeho pohádkového Honzu je tu ještě velmi sporná třetí varianta. Při aktuálních záměrech ministerstva, semknutosti stohlavé saně představitelů kateder pedagogiky a při stálém posilování izolace učitelského vzdělávání by se mohlo stát, že pedagogické fakulty budou vyloučeny z univerzit a stanou se samostatnými vysokoškolskými ústavy či akademiemi. Co na tom, že například naši rakouští kolegové a kolegyně, kteří model neuniverzitních pedagogických akademií po léta mají, s neskrývanou mírou závisti touží po českém modelu, v němž jsou pedagogické fakulty součástí univerzit.
Jestli se rektoři českých univerzit nezačnou účinně bránit současné izolaci pedagogických fakult, je třeba s touto hrozbou počítat. Jako mírnější, ale stejně škodlivá varianta této izolace se jeví aktuální úvahy o návratu k izolovanému pětiletému magisterskému studiu učitelských aprobací. Pět let bez rozdělení na bakalářský a magisterský stupeň.
Ti maturanti, kteří by se pro učitelské studium rozhodli, by tak ztratili šanci na dozrávání a upřesňování svých specializací po bakalářském stupni studia. Navíc by v případě nedokončení studia už neměli možnost odejít s bakalářským titulem, protože by z vysokoškolského režimu vypadli úplně. I u tohoto modelu je hlavní hrozbou izolace učitelského vzdělávání a znemožnění prostupnosti uvnitř univerzity.
Při hledání nějaké skutečně rozumné cesty je třeba mít na vědomí, že nejviditelnější linie aktuální diskuse sklouzává po povrchu. Pouze se nám zdá, že hlavní svár mezi dílčími skupinkami hlav a tlam naší stohlavé pedagogické saně spočívá v rozporu mezi těmi, kteří požadují více praktického výcviku v učitelském studiu, a těmi, kteří naopak kladou důraz na rozvoj oborové odbornosti, k níž se pak pedagogický výcvik v menším rozsahu dodatečně přidává.
Skutečné jádro problému je v jiné věci. I při aktuálním zvyšování platů ve školství je učitelská profese díky letité rozporné diskusi značně zdiskreditována. Nejvíce nadaní absolventi středních škol nemají zájem se do vysokoškolského studia učitelských programů hlásit. A celý systém učitelské přípravy postrádá koncepční důraz na rozvoj lidské, občanské, kreativní a osobnostní hodnoty budoucích učitelek a učitelů. A protože tyto hodnoty nám chybí, může stohlavá pedagogická saň dál beze strachu vládnout, neboť ji nemá kdo ohrozit.
Autor je vedoucí Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity