První hodiny ve škole jsou pro mladé učitele těžká věc, postavit se poprvé před žáky je unikátní prožitek. Aby si z toho studenti pedagogické fakulty odnesli co nejvíc a dokázali se poučit z vlastních chyb, mají nově speciální semináře, kde si povídají o tom, co všechno ve školách na praxích zažili.
Běžná učebna, normální ruch před začátkem semináře. Studenti postupně přichází, rozebírají si židle postavené do řad a dělají z nich kruh. Na tomto semináři se totiž na rozdíl od jiných hodin mluví opravdu hodně – jsme v předmětu s názvem Seminář k učitelské praxi, ve kterém se budoucí učitelé několikrát za semestr hromadně potkávají, aby sobě navzájem i svým pedagogům řekli dojmy z praxe, kterou musí v průběhu magisterského studia absolvovat.
Každý z nich si z jednotlivých hodin vede deník, kam by měl zapisovat svoje zážitky. Tento konkrétní seminář začíná tím, že z nich vyučující vybere pár konkrétních problémů, o kterých se všichni baví.
Jedna studentka tak vypráví o tom, jak ve fyzice chtěla dělat pokus, jenže jí selhala technika a ona musela najednou vymýšlet náhradní plán. Druhý příběh se týká hlavně kázně: Zatímco v jedné třídě budoucí pedagožce dokonale fungovala výuková strategie ve formě kvízu, ve druhé žáky nezajímala a začali se bavit, a tak jim napařila test.
„Přejít na jinou aktivitu je určitě dobře, ale rovnou k testu, to není šťastné. Netrestejte žáky známkami,“ nabádá Petr Novák, ředitel Základní školy Kamínky z brněnské čtvrti Nový Lískovec, který je na semináři jako mentor.
Hodinu vede Petr Svojanovský z Pedagogické fakulty MU a má k sobě Sabinu Formánkovou, učitelku, která sama absolvovala teprve vloni, takže pocity svých následovníků si dobře pamatuje. „Tehdy bych dala cokoliv za to, aby se v hodinách na fakultě někdo s tak čerstvými zkušenostmi objevoval,“ zdůvodňuje, proč jí stojí za to trávit čas se studenty.
Sdílení zážitků i zkušeností
Budoucí učitelé semináře oceňují, každý ovšem z trochu jiného důvodu. „Pro mě je to super, vyhovuje mi s ostatními sdílet zážitky, protože nikde jinde si nepopovídáme o tom, co jsme na praxích zažili. Díky zkušenostem ostatních navíc pořád přemýšlím, co by šlo udělat jinak a líp,“ vysvětluje Petra Pavlusíková, která se učí na Základní škole Horácké náměstí v brněnských Řečkovicích.
Že se chce stát učitelkou, není ani trochu náhoda, má to v rodině. Stejné povolání má i její máma a babička. „Jasně, mohla bych se o všem bavit s nimi, ale to není ono. Každá je z jiné generace. Věci se dělaly jinak. Tady je nás 15, co zažíváme obdobné problémy ve stejné době,“ přibližuje Petra.
Její specializací jsou informatika a občanská výchova, dva zcela odlišné předměty. Zatímco v prvním mívá na starost jen polovinu třídy a všichni se hned zaníceně koukají do monitoru, ve druhém předmětu má celou třídu a hodně se diskutuje, což se někdy zvrhne v nežádoucí povídání o všem možném. Právě tyto situace se musela Petra učit zvládat nejvíc.
„Nemám problém s faktickou stránkou, nebojím se, že bych na něco nedokázala odpovědět. Ale i kolegové ve škole mi říkali, že málo čekám na klid ve třídě. Takže teď se držím a jsem trpělivá, než se děti opravdu zklidní,“ povídá s úsměvem studentka druhého semestru magisterského studia.
Znát do hloubky, ale vysvětlit základy
Její spolužačka Alžběta Fojtíková se na všechno dívá trochu jinak. I ona oceňuje možnost probrat s ostatními zážitky, protože jak sama říká, večer u piva už je nikdo vytahovat nechce. Sama ale bojuje s něčím jiným. „Nejtěžší pro mě je, že to, co ve škole učím, je o několik úrovní níž než to, co nás učí na vysoké škole. Jako budoucí učitelé se chystáme, že musíme znát pozadí věcí, o kterých s dětmi mluvíme, ale ve škole jim pak musíme umět vysvětlit úplné základy,“ vysvětluje Alžběta.
Nachystat se na každodenní práci učitele podle jejího názoru úplně dokonale nejde, každá škola, děti v ní i učitelé jsou jiní. Jestli si je ale Alžběta něčím po odučených hodinách ve škole a seminářích se spolužáky jistá, pak tím, že chce opravdu učit.
„Opravdu mě to ke škole připoutalo, vím, že to chci dělat, že chci pracovat s dětmi. Někteří moji kolegové ve škole to vůbec nechápou a říkají mi, že je to hrozná práce a že budu muset pořád něco řešit s dětmi a s rodiči. Ale já se na to na všechno opravdu těším,“ líčí zapáleně studentka, která praktikuje na základní škole v Rajhradu u Brna.
Aniž by to věděla, popsala tím cíl celé velké reformy, která se v posledních letech na pedagogické fakultě udála. Její součástí je mimo jiné navýšení praxí a jejich reflexe na magisterském studiu. Studenti tak za katedrou typicky stráví 376 hodin. Za tu dobu už si každý moc dobře rozmyslí, jestli chce v takové práci pokračovat. A pokud ano, tak se za tu dobu také dost důležitých věcí naučí.