Obdivuji komediální film „Kam se poděla sedmá rota?“, protože v roce 1973 se Francouzi s humorem podívali na vojenskou porážku z roku 1940 v době, kdy řada účastníků porážky ještě žila a pamatovala si následnou německou okupaci. Komedie je součástí duševní hygieny národa. S odstupem více než 80 let je možné se humorně podívat i na Mnichov 1938. Pavel Molek, který zastává post soudce Nejvyššího správního soudu v Brně, dosud psal rozhlasové hry s historickým námětem, „Monument pro Hradiště“ je jeho první divadelní hra.
Tři mnichovské alternativy
Autor předkládá tři alternativní scénáře řešení Mnichova 1938, přičemž mu jejich fiktivnost umožňuje uplatnit vtipné situace. První řešení spočívá v neohlášené návštěvě manželů Benešových v Londýně u premiéra Neville Chamberlaina v předvečer jeho odletu do Mnichova. Beneš ve snaze zvrátit Chamberlainovo stanovisko, proč by Británie měla jít do války kvůli neznámé zemi, z níž nic nemá, dohodne s Chamberlainem, že bude vytvořen britský korunní Protektorát Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus a Chamberlainovy ostrovy, pročež Británie v Mnichově odmítne německé požadavky na Sudety, neboť ze svého Británie nic nedá, a Hitler je následně svržen pučem německých generálů. Situaci z louže pod okap dokresluje anglický projev odhalovačky pomníků (hraje Natálie Rašín), která do češtiny přejde, až se ujistí, že není přítomen nikdo z anglické protektorátní správy.
Druhé řešení Mnichova předestírá Molek v přijetí bratrské internacionální pomoci Sovětského svazu, kdy Beneš podepíše v Kremlu dohodu o dočasném pobytu sovětských vojsk. I v tomto případě Hitler nezaútočí, ale z Československa se stane socialistická republika a Beneš přihlíží rozpoutání procesů s odpůrci, které semelou nejen premiéra Jana Syrového, ale i Benešovu manželku Hanu, aniž by se zmohl na odpor, kdy prosakuje inspirace osudem Molotovy manželky, která byla vězněna, přestože Molotov patřil k nejvýše postaveným členům Stalinova vedení.
Třetí řešení je nejdramatičtější. Zatímco první řešení s britským protektorátem je čistě fiktivní, o druhém se občas hovořilo v době před listopadem 1989, ale pro tehdejší sovětskou vojenskou slabost taktéž nereálném, třetí řešení vychází z určitých historických indicií. Skupina generálů provede státní převrat, získá podporu premiéra Jana Syrového (hraje Tomáš Žilinský) a rozhodne se vojenský bránit. V čele státu jako národní hrdina stane Emanuel Moravec (výborně zahrán Jakubem Zelinkou), který nechá Beneše zavřít na Hradě v Daliborce. Československá armáda je poražena společným útokem německé, polské a maďarské armády. Moravec padne v poslední bitvě u Uherského Hradiště. Ovšem československý vojenský odpor umožní po Hitlerově porážce podzim 1938 oslavovat jako období hrdinného vzepětí národa v čele s hrdinou Emanuelem Moravcem. Je nedůvodné, proč by v čele vzpoury generálů měl stát pouhý plukovník Moravec, ale autor zde vojenskou hierarchii podřídil myšlence ukázat, jak málo dělí osoby od toho, aby se staly největšími zrádci či největšími hrdiny. Toto řešení je doprovázeno nejen vojenskou porážkou, ale i devastací státu, zničením Prahy i Uherského Hradiště s tím, že novým hlavním městem se stane Staré Město u Uherského Hradiště.
Beneš
Ve hře je nejsmutnější postavou Edvard Beneš a autor jej nešetří. Jeho vztah k Benešovi vystihují slova z jeho rozhovoru s Petrem Skácelem: „Beneš na mě působí jako kormidelník, který od roku 1918 v roli ministra zahraničí a od roku 1935 coby prezident určoval směr československé zahraniční politiky. Poté, co jím řízená loď narazila v Mnichově na strašidelné skalisko, Beneš z lodi vyskočil. Kormidlo převzal Hácha a snažil se ve strašlivé bouři zachránit, co se dalo. A když se počasí umoudřilo, Beneš se na loď zase vrátil. Nezastírám, že je mi sympatičtější člověk, který se na kapitánský můstek postaví v kritické chvíli, kdy je zdánlivě všechno ztraceno.“ (Moje komedie o Mnichovu, Mladá fronta Dnes 3. 2. 2024, příloha Brno a jižní Morava, s. 17).
Přes veškeré pochopení pro kritiku Benešovy úlohy v našich dějinách ani on při formulování zahraničněpolitické koncepce, která Mnichovem zkrachovala, neměl alternativu. Jeho vazba na Francii a Británii byla jediná možná, byť nás neochránila. Alternativou nebyla tehdy vazba na USA, které neměly o střední Evropu zájem, ani Stalinův Sovětský svaz, což jsme si vyzkoušeli po druhé světové válce, ani na Itálii, u které hledalo ochranu Rakousko, ale dopadlo stejně jako my, jen dříve na jaře 1938. Alternativou byla orientace na Německo. Ta by však mohla fungovat jen v době německé výmarské republiky. Po převzetí moci Hitlerem by byly jen dvě cesty vývoje – stejná okupace, která nás po Mnichovu také potkala, když i Polsko se pokusilo s Německem vyjít a v říjnu 1938 postupovalo proti Československu ve shodě s Německem, aby se mu to za 11 měsíců nevyplatilo, anebo by z nás byl vazalský stát typu Maďarska a na konci války bychom byli mezi poraženými. Benešova koncepce, že je správné Mnichov přijmout, protože nakonec stejně dojde k válce západních mocnosti proti Německu, které bude poraženo, nakonec vyšla a po 6 letech okupace jsme mohli stát mezi vítězi. I Beneš byl spíš objektem než subjektem meziválečné mezinárodní politiky a s ním celé Československo.
Vážná komedie
Hra je prezentována jako komedie, ale rozhodně nejde o lehkou veselohru. Diváci se zasmějí, především při vstupech paní bufetářky, kterou výborně hraje Pavlínu Hejcmanová. Ovšem takové humorné vstupy mohou být uplatněny i u jiných her, do vlastního děje příliš nezasahují.
Režisér Lukáš Kopecký přistoupil ke zpracování hry někdy ve stylu němých grotesek. A občas až moc, například v některých částech výstupů britského premiéra Neville Chamberlaina (Pavel Šupina) nebo při opakovaném přehrávání toporného vstávání Jana Syrového ze židle. Úspornější hraní by hře více slušelo. Výborně je pojata role Edvarda Beneše (Pavel Hromádka) a jeho ženy Hany (Tereza Novotná).
Přes smích v divadle má divák po zhlédnutí hry prostor k vážným úvahám. Všechny nabízené alternativy Mnichova nemají dobré řešení. Jsou prostě situace a historické chvíle, kdy ať aktéři dělají, co dělají, vždy to skončí špatně.
Uherské Hradiště
Pavel Molek psal hru pro uherskohradišťské divadlo. Jsou zde narážky na místní vazby na sousední Kunovice i Staré Město, které sice bylo významnějším sídlem již v době Velké Moravy, ale ve středověku převzalo prim Uherské Hradiště, což vyvrcholilo v době komunismu, kdy bylo Staré Město sloučeno s Uherským Hradištěm. Proto slova o zničení Prahy a Uherského Hradiště a o Starém Městě, jako novém hlavním městě Československa, byla určena divákům znalých místních reálií. Ale ty lze přizpůsobit obdobným vazbám jinde.
Podívejte se a vyberte si
Molkova hra stojí za vidění. Není to však vyrovnání se s Mnichovem ve stylu francouzských komedií nebo cimrmanovského humoru o našich slavných prohrách. Víc než k smíchu vybízí diváka k zamyšlení o tom, jaké cestě by ze všech alternativ Mnichova dal přednost, anebo zda by zůstal u té varianty, která se skutečně stala. Proto závěrečné odhalení pomníku Zachránce národa ukáže, že chybí horní polovina, takže netušíme, zda tím správným zachráncem má být Chamberlain, Stalin či Moravec. Anebo přeci jen Beneš?
Recenzi Léčba Mnichova divadlem zveřejnil 5. 2. 2024 portál Česká justice.
