Inu, zkouškové období je krásné. Tedy, do té chvíle, než opravdu nastane. V tu chvíli totiž začne koloběh příprav testů, samotného zkoušení, oprav seminárních a jiných prací a zodpovídání všetečných otázek, směřujících k oprávněnému chtění vědět, jak to mělo být správně. Každý den. A každý den skoro totéž.
Zaměřme se tedy na jednotlivé body zvláště. Přitom pomiňme operaci vymýšlení termínů pro zkoušky – rezervaci učeben, času, pokusů skloubit celofakultní a komisionální zkoušky se zkouškami postupovými, neustálé opakování opravných zápočtových testů atp. Podotýkám, že v této aktivitě se mi nedaří, takže pravidelně mám zkoušky brzo ráno.
Příprava testů je strhující. Jejich obsah je totiž potřeba měnit. Vyvíjí se učebnice, a autoři jsou natolik progresivní, že jsou schopni své poznatky revidovat, ba co hůře, občas se objeví někdo, kdo celou myšlenku zcela ztrapní a přijde s novou. Takže se otázky musí upravit, pitomé vyhodit a tak podobně.
Hotový celý test vypadá většinou dobře, pokud ale nezjistíte, že jste v jednom testu položili stejnou otázku třikrát (je těžké odolat dobré otázce), jiná je naprosto pitomá, protože neexistuje správná odpověď, další nedává smysl a u poslední jste si jisti, že nikdo neodpoví správně.
Pak nastane samotné zkoušení. Písemná část je celkem rychlá a díky imitaci skutečného dozoru může čas docela utíkat. Přitom – zejména mladším kolegům – doporučuji vyhýbat se zkoušení s kolegy, kteří neumí šeptat. Většinou si pak chtějí povídat, což studenty ruší a také se při tom obtížně simuluje dozor.
Opravování je poměrně monotónní, fyzicky nenáročná práce, která spočívá v odhalování zdroje studentských odpovědí. Zda je to zadaný pramen, nebo vypracované otázky. Za zcela rafinované považuji odpovědi, které jsou z vypracovaných materiálů a shodují se se závěry učebnic. Jako nebezpečné kvalifikuji rovněž ty, které velmi rafinovaně ukrývají fakt, že dotyčný zkoušený nezná odpověď a nerozumí otázce. Ale úplně nejhorší jsou dobré odpovědi na stupidní otázky. Zejména proto, že vyučující ztrácí poslední zbytky sebeúcty a přemýšlí, v jakém duševním nedostatku mohl položit takovou otázku.
Ústní zkoušení je spojeno s nadějí, že student si nevytáhne otázku, která se vyučujícímu zdá strašně nudná. Vždy na ni však dojde. Pak se jen střídají správné a špatné odpovědi, mlčení dotazovaného, odhalování pastí, které student klade, a hledání toho dobrého na odpovědích.
Je po zkoušení, takže zbývá jen vypracovat test na další den a začít opět od začátku. A tak ten čas pěkně ubíhá.
Autor je vyučujícím na Právnické fakultě MU.
