Na fakultě sociálních studií existuje zajímavý kurz – Sociální média. Jedním z požadavků k jeho ukončení je absolvování takzvané mediální diety, tedy zákazu používání technologií, jak ke komunikaci, tak ke zjištování informací.
Nesměli jsme proto v rámci plnění úkolu používat jakékoli elektronické nebo tištěné kolektivní médium, které reprodukuje sounáležitost a pospolitost: televizi, mobilní telefon, noviny a časopisy. Knihy byly povolené.
Proč by to někdo měl dobrovolně dělat? Aby zjistil, nakolik mediální technologie prostupují náš každodenní život a nakolik spoléháme při každodenních úkonech právě na ně. Dalším úkolem bylo prozkoumat deficitní situace, při nichž se bez médií a technologií už opravdu nedokážeme obejít. A to vše za pomoci deníku, kam jsme měli psát vývoj mise včetně našich pocitů.
Do úkolu jsem se pustila během běžného studijního týdne. Nejdřív jsem si vytipovala dny tak, abych během nich nemusela sledovat Informační systém MU, a šla jsem na to. Na začátku mi dieta přišla jako hra. Je to výzva nepoužít mobilní telefon ani počítač a nevědět, co se děje! Bavilo mě objevovat nové způsoby, jak udržet každodenní život v normálu. Nahradila jsem budík v mobilu za klasický, oprášila jsem tištěný anglický slovník místo on-line translatorů.
Hra mě ale bavila první den. Po nějaké době nastoupila skepse a frustrace. Ani ne tak z informačního embarga jako z nemožnosti komunikace. Samozřejmě jsem několikrát nevydržela. Ač jsem si myslela, že mě závislost na těchto médiích nepostihla, zjistila jsem, že jsem na ně opravdu ve velké míře odkázána. Jednak proto, že chci být v kontaktu se svými kamarády a chci vědět, co dělají a co se plánuje. A také proto, že při nesledování aktualit bývám od známých pokárána: „Jak to, že to nevíš? Vždyť je to na facebooku už dlouhou dobu…“ nebo „Vždyť jsem ti psala zprávu!“ a tak dále.
Když mi třetí den u dveří zazvonila kamarádka s obavou, jestli se mi něco nestalo (měla jsem vypnutý mobil a ani na e-mail a facebook jsem nereagovala), zamyslela jsem se. Možná se blížíme ke stadiu, kdy budeme zažívat dvojí úmrtí: skutečné a on-line (tedy… off-line). Uvědomila jsem si taky, že žijeme v ohromném zahlcení informacemi, které si do značné míry způsobujeme sami! Vyhledáváme toho tolik jen proto, že prostě chceme „vědět“.
Mediální dieta pro mě tedy byla přínosným očistcem, který se, ač s občasným poklesem nálady, dal zvládnout. Zkusit si na vlastní kůži omezit používání technologií a médií může vnést každému trochu světla do vnímání jeho každodenního života.
Autorka je studentkou Fakulty sociálních studií MU.
