Vůbec by mě nenapadlo, že se v pozdním věku stanu objektem internetové šikany. To snad patří k pubescentním lovcům virtuálních zážitků v sociálních sítích! Ale že bude obětí vedoucí zcela menšinové univerzitní katedry? Vždyť kateder výtvarné výchovy je na českých univerzitách jen osm!
V únoru někdo zahájil internetovou diskusi nad odevzdanou, ale ještě neobhájenou bakalářskou prací s neúplně označenými pasážemi z cizího článku. Do okamžiku obhajoby k ní měli přístup jen studenti a vyučující Masarykovy univerzity, ale „internetoví kamarádi“ tuto práci zveřejnili na sociálních sítích. Není to vážný právní otazník? Poté jiní internetoví lovci našli starší bakalářské práce a kritizovali malý rozsah nebo subjektivní text. Nikdo z nich si nezjistil, že na katedře výtvarné výchovy lze předkládat práci i v podobě výtvarného díla s kratším doprovodným textem. Někdo pobídl televizi, která odvysílala břitkou reportáž s řadou zkreslení – to vše jsme v březnu na webových stránkách zveřejnili a vysvětlili, včetně kroků ke zlepšení.
Přesto v dubnu doktorand jedné z fakult MU žádá akreditační komisi, aby vše prověřila. Jaké asi byly jeho pohnutky – ač sám ze zcela jiného oboru, pobízí k „prověrce“? V květnu zas student lékařství vyzývá děkana naší fakulty, aby zajistil zlepšení. Oba tyto dopisy mají jen elektronickou podobu. V obou jsou gramatické chyby (píší je doktorand a bakalář!).
Jde o produkt anonymity internetové komunikace? Jaká je to zodpovědnost, když někdo, kdo neumí napsat českou větu správně, požaduje přímo po děkanovi odstraňování chyb? Jakou váhu má tahle anonymní „zodpovědnost s hrubkami“? Vždyť je to elektronická šikana! Je to stejná kampaňovitost, jako když televizní kamery s nehoráznou dychtivostí filmují krev na chodníku. Ale krev na obrazovce není skutečná! Je to jen mediální obraz. Je elektronický dopis na obrazovce počítače skutečným názorem nebo jen obrazem názoru?
Výtvarná výchova je jedinečný obor – nepřipravujeme umělce ani vědce, ale pedagogy, kteří umí podněcovat tvořivost, ctít vážnost emocí a individualitu, kterou nelze vtěsnat do elektronických tiskopisů. Diplomová práce jako tvůrčí čin má být důkazem, že budoucí učitel nezdeptá děti strohými příkazy. Výběr z letošních výtvarných prací představila profesionálně připravená výstava v Domě pánů z Kunštátu s početnými cykly obrazů i dvoumetrového formátu – jen materiál na takovou „bakalářku“ stojí tisíce! Mnohé doprovodné texty měly knižní podobu s autorskou profesionální sazbou a úpravou.
Příběh končí. V červnu akreditační komise pracím z minulosti sděluje, že „prověřila kvalitu těchto prací a dospěla k závěru, že při posuzování jejich úrovně je třeba brát v úvahu, že obsahem těchto prací je většinou samotný umělecký artefakt (výtvarný a případně i doprovodný literární). V Informačním systému MU je třeba prezentovat informace o povaze kvalifikačních prací jako celku umělecké exprese a její reflexe a dále bezodkladně napravit kvalitu průvodních zpráv, které předložené dílo dokumentují.“
Ach ano, po studentech požadujeme schopnost umělecké tvorby i teoretické reflexe. Ale probůh, ať nám fyzik, lékař nebo matematik či muzeolog neradí, jak máme zajistit přípravu kvalitních výtvarných pedagogů. Když už všechny obory podlehly technokracii, když už je vzdělávání převedeno do suchých dat, neosobních testů a statistik se vzornými citacemi, tak alespoň náš obor ať může rozvíjet emocionalitu! A to si klidně prověřte!
Autor působí jako vedoucí Katedry výtvarné výchovy PdF MU.
