Od katastrofálních povodní v roce 1997 na Moravě, a posléze v roce 2002 v Čechách, uplynulo již spoustu příslovečné vody v řece. Jak po patnácti letech povodňovou hrozbu vnímáme a jak jsme se s ní naučili žít?
Po relativně klidném 20. století, kdy z kolektivní paměti lidí pozvolna vyprchaly vzpomínky na obdobně silné povodně z konce 19. století, přišly záplavy tohoto rozsahu takříkajíc jako blesk z čistého nebe. Bezpochyby nás tehdy velká voda vytrhla z letargie. Další povodně, tentokrát naštěstí ne s tak ničivými účinky, následovaly, a na Moravě máme ještě v živé paměti například povodně z let 2006 a 2010.
Zabránit dalším lidským tragédiím a materiálním škodám mají zabránit legislativní změny, byly vypracovány protipovodňové plány, vymezoval se rozsah záplavových území, řešily se postupy krizového řízení a včasného varování občanů, v neposlední řadě pak správci toků realizovali celou řadu stavebních úprav v říčních korytech. Na povodně dříve nebývalého rozsahu samozřejmě pohotově reagovaly i pojišťovny, které navýšily pojistné sazby pro majitele nemovitostí v ohrožených oblastech.
Ne vždy se však pochopitelně daří realizovat nezbytná opatření tempem, jaké bychom si přáli. Dokonce i v obcích, které povodně silně zasáhly, nebyly patnáct let po povodni dosud realizovaná protipovodňová opatření. Příkladem může být mediálně známá obec Troubky, položená na soutoku řek Moravy a Bečvy, která se stala mementem povodňové tragédie roku 1997.
Znovunabytá osobní zkušenost s povodněmi by nám však měla pomoci si uvědomit, že záplavy jsou neodmyslitelnou, přirozenou součástí naší krajiny. Povodně tu byly vždy, k opakujícím se povodním jsou adaptovány přirozené ekosystémy v poříčních nivách a v historické době dokázaly povodním přizpůsobit své hospodářské aktivity i lidské komunity žijící v blízkosti řek.
Ztráty na životech a materiální škody rostou úměrně s tím, jak roste lidská populace a rozšiřují se její ekonomické aktivity v záplavových územích řek. Období intenzivního využívání nejzranitelnějších území přitom nastalo v českých zemích teprve v poměrně nedávné době 19. století. Opakující se silné povodně představují výzvu pro v současnosti panující vodohospodářské paradigma.
Zatímco ve vyspělých zemích se ve vodním hospodářství stále více prosazuje přístup označovaný jako design with nature, naši správci toků pořád spoléhají především na tvrdá inženýrská řešení. Ta spočívají téměř výhradně ve stavebních úpravách toků (napřímení, zkapacitnění a opevnění koryt), případně se opírají o existující a plánované přehradní nádrže. Příkladem toho, že stavba nových přehrad je stále na pořadu dne, je rozhodnutí vlády z roku 2008, které dalo zelenou vybudování nádrže na řece Opavě, která zaplaví část obce Nové Heřminovy.
Nositeli progresivních přístupů v oblasti přírodě blízkých protipovodňových opatření tak u nás jsou momentálně malé, nezávislé projekční firmy vedené osvícenými stavaři-vodaři, zájmová občanská sdružení a případně také odborníci z akademické sféry. Jen poměrně obtížně se u nás na oficiálních místech prosazuje celostní přístup, řešící povodňovou problematiku v měřítku celého povodí.
Odtok dešťových srážek či vody z tajícího sněhu je třeba zpomalit a docílit toho, aby krajina vydávala vodu do potoků a řek pozvolna a rovnoměrněji. K tomu lze využít komplex dílčích opatření, jejichž společný efekt se synergicky sčítá.
Mezi taková opatření patří třeba obnova přirozené druhové skladby lesů, vhodné členění pozemků a protierozní opatření na zemědělské půdě, budování drobných retenčních nádrží, umožnění povodňových rozlivů a využití retenční schopnosti údolních niv tam, kde záplava nezpůsobí škodu (např. v lužních lesích) či revitalizace koryt řek zacílená na obnovu jejich přirozené podoby.
To vše samozřejmě v kombinaci s tradičními tvrdými stavebně-inženýrskými postupy na místech, kde je to nezbytné (tzn. především v intravilánech obcí). Řešení protipovodňové prevence tímto komplexním způsobem leží ovšem za hranicemi kompetencí samotných správců vodních toků a bude vyžadovat širší veřejnou debatu, koordinaci a kooperaci zainteresovaných rezortů a institucí a odbornou přípravu.
Autor působí v Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty MU.
