Ve dnech, kdy ohrožují obyvatelstvo, se o povodně a jejich následky zajímá snad úplně každý. Když však voda z jarních či letních záplav opadne, zmizí i zájem. Ne oprávněně, povodně ovlivňují životy lidí i po tom, co se voda vrátí tam, kde má být.
Důkazem toho je výzkum, na kterém teď pracuje Milan Sáňka z Centra pro výzkum toxických látek v prostředí MU (Recetox). Z řady odborných publikací plyne, že při záplavách dochází ke kontaminaci půd různými pro člověka nebezpečnými látkami. Sáňka a jeho kolegové se snaží zjistit, do jaké míry je to i případ České republiky. Zaměřují se přitom na takzvané fluvizemě. „Je to půda, která se nachází v blízkosti řek, která je při zvýšení hladiny řeky pravidelně zaplavovaná,“ vysvětluje Sáňka.
Z jeho slov plyne, že u fluvizemních půd dochází k nemilému střetu dvou charakteristik. Na jednu stranu jsou velmi úrodné, proto se prakticky všechny tyto oblasti v Česku intenzivně zemědělsky využívají. Na druhou stranu jsou však náchylné ke kontaminaci.
„Na horním toku řek dochází k erozi půdy a na dolním k dlouhotrvajícímu zaplavení a usazení částic, které s sebou řeka nese. Mnohdy přitom protekla přes skládky nebo průmyslové oblasti,“ naznačuje odborný pracovník Recetoxu, kde se škodlivé látky berou.
Vědce zajímají v zásadě dva zdroje znečištění – přirozené a antropogenní. Těmi prvními jsou myšleny například těžké kovy jako kadmium, olovo, rtuť, zinek nebo arzen. V zemi se všechny v určitém velmi malém množství vyskytují přirozeně, při záplavách však může dojít k jejich nahromadění. Těžké kovy se totiž rády vážou na jemné částice, které voda unáší.
Druhou kategorii představují látky převážně člověkem vyrobené, které dlouho zůstávají v životním prostředí. Do půdy se dostávají přenosem z atmosféry k zemskému povrchu, či úplně jednoduše tak, že voda proteče přes už zmíněné skládky nebo průmyslové areály.
Na konci vodního toku se všechno nashromáždí, takže může vzniknout jedovatá směs, která je pro člověka nebezpečná už při přímém kontaktu s půdou. Ekotoxikologové však podle Sáňky nepředpokládají, že by na taková místa měli narazit. „Muselo by dojít k masivní kontaminaci, jako se to stalo ve Spolaně Neratovice při záplavách v roce 2002. O takovém nebezpečí se ale ví a řeší se sanací půdy hned,“ říká výzkumník.
Zajímají ho proto spíš znečištění, k nimž dochází při menších, ale zato častěji se vyskytujících záplavách. I v těchto případech je totiž, pokud se přijde na vyšší koncentrace rizikových látek, nutné zemědělské využívání půdy změnit, nebo rovnou zastavit.
Mapa rizikových míst
Vědci jsou momentálně ve fázi odebírání vzorků. Tým z Masarykovy univerzity má na starost moravské lokality, české zkoumá partner projektu, Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy. A neodebírají jen vzorky zeminy. Zaměřují se také na zemědělské plodiny, které na místě rostou, protože i v nich lze škodliviny naměřit.
Až budou s prací hotovi, měla by vzniknout mapa rizikových míst a návrh opatření, jak s nimi pracovat. „Nejběžnější je změnit způsob hospodaření. Pokud se zjistí nadlimitní množství kontaminantů, nesmí se na místě pěstovat třeba listová a některé druhy kořenové zeleniny, protože ty natahují látky ze země nejvíc,“ poukazuje Sáňka a dodává, že třeba kukuřice nebo obiloviny už jsou z tohoto pohledu vhodnější.
Chránit úrodnou půdu blízko řek?
Když povodně ničí lidská obydlí, zvažuje se posléze stavba různých zábran a hrází. Nebylo by na místě podobně chránit i tyto úrodné oblasti? Odborníci se domnívají, že takto jednoduše věc postavit nelze.
„Povodně jsou zcela přirozeným fenoménem, který se bude kolem řek vyskytovat vždy. Nehledě k tomu, že přirozené ekosystémy niv jsou na povodně adaptovány,“ uvádí Zdeněk Máčka z geografického ústavu přírodovědecké fakulty, jenž se dlouhodobě zabývá geomorfologií.
Naráží tím také na to, že se na povodně nejde dívat jen negativně. Bez nich by totiž země v okolí řek nebyla tak úrodná. „Fluvizemě jsou v podstatě výsledkem eroze starších půd na svazích. Bez povodní bychom neměli v nivách mocné polohy povodňových hlín, ze kterých se fluvizemě tvoří.“
S jinými popovodňovými opatřeními by se však podle Máčky něco dělat mělo. „Problémem, který si dnes málo uvědomují i sami vodohospodáři, je nadměrné zahlubování vodních toků a v návaznosti na to sesouvání břehů. Výsledkem je celková destabilizace koryt,“ dává příklad přírodovědec a upozorňuje i na takzvaný efekt hladové vody. „Vzniká zachycením řekou unášených sedimentů v přehradách. Voda zbavená zátěže má více energie pro erozi a způsobuje následně poškozování koryt.“
