To je název konference, v rámci které pořádající Masarykova univerzita a Univerzita Karlova chtěly dále posunout debatu o full cost v České republice. Co full cost vlastně je? Je to, jak zaznělo na konferenci, yetti, o kterém řada lidí mluví, ale nikdo jej neviděl? To rozhodně ne. Je to zázračný lék pro financování výzkumu v Čechách nebo další moderní manažerská metoda, která se má implementovat na vysokých školách? To také ne!
Ve stručnosti jde o vykazování tzv. plných nákladů do projektů. Ať již dotačních, nebo komerčních. Plné náklady, to znamená jak náklady přímé, tak i nepřímé, někdy nazývané také režie. Přímé náklady umíme dobře identifikovat a přiřadit projektu – mzdy řešitelského týmu, spotřební materiál, cestovné apod. S nepřímými náklady je to horší. Jejich typickou vlastností totiž je, že se váží na několik činností nebo projektů nebo jen obecně k chodu univerzity jako celku a není u nich přímá vazba na projekt (náklady na správu budov, energie, centrální pracoviště atd.).
Právě rozpočítání identifikovaných nepřímých nákladů na projekty pomocí různých rozvrhových základen (podobně jako se náklady na topení v nájemním domě rozpočítávají např. podle podlahové plochy) je podstatou full cost. V prostředí dotačního financování s rostoucím počtem různých zdrojů financování je však podstatná možnost takto přiřazené nepřímé náklady vykazovat do dotačních projektů.
Aktuálnost tématu konference dosvědčuje fakt, že z původně plánovaných cca 100 účastníků bylo nakonec více než 150. Nechyběla mezi nimi řada zástupců poskytovatelů dotací, což umožnilo i tolik potřebnou diskusi, u které musí být přítomny obě strany – příjemci i poskytovatelé.
Diskutovalo se o výhodách a nevýhodách full cost a vykazování nepřímých nákladů pomocí „flat rate“, tj. paušální sazby, která bývá většinou stanovena procentem z přímých nákladů. Vykazování pomocí flat rate je samozřejmě administrativně méně náročné jak na straně příjemců, tak i poskytovatelů. Nicméně v okamžiku, kdy metodiky full cost již příjemci stejně používají pro interní účely, tak tento argument odpadá.
Naopak výhodou full cost je transparentnost hospodaření a také potřebná dlouhodobá finanční udržitelnost výzkumných institucí, které veškeré náklady spojené s projektem nárokují u poskytovatelů. Využití full cost však otevírá řadu dalších otázek – jednotnost pravidel poskytovatelů, obavy z finančních kontrol nebo dofinancování části nepřímých nákladů nehrazených poskytovatelem.
Z prezentací a diskusí, které se uskutečnily v rámci konference, je jednoznačně vidět, že se vnímání této problematiky za posledních několik let značně posunulo. Už existují čeští poskytovatelé, a není jich málo (namátkou OP VaVpI, TAČR nebo ministerstvo zemědělství), kteří vykazování nepřímých nákladů prostřednictvím metodiky full cost umožňují. A také většina příjemců dotací na výzkum a vývoj, vysokých škol a veřejných výzkumných institucí (např. ústavy Akademie věd ČR) již interní metodiky pro rozpočítávání režijních nákladů mají zpracované.
Nicméně zatím ji využívají skutečně jen pro interní účely. Jinak ji mají schovanou v šuplíku a čekají na „startovní výstřel“, aby ji začali využívat i v rámci projektů výzkumu a vývoje. V případě komerčních projektů je musí využívat již nyní, aby se nedostali do křížku s pravidly veřejné podpory.
Snad se tohoto výstřelu a jasné deklarace ze strany ministerstva školství nebo Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace brzy dočkáme. Nicméně řadu věcí je zapotřebí ještě dopracovat v interakci poskytovatelů a příjemců dotací s cílem vyjasnit definice, sjednotit v této oblasti přístup poskytovatelů a upravit některé legislativní předpisy. Jak ministerstvo, tak i rada jsou oficiálními adresáty závěrů konference.
Materiály z konference najdete na conference.muni.cz/fullcost2012.
Autor je zástupcem ředitele projektu CEITEC