Po volbách 2010 by jen málokdo čekal, že reálné naplňování slibů českých politických stran skončí tak silnou deziluzí veřejnosti. Koaliční vládnutí provázené sérií vnitřních i mezistranických sporů a skandálů nejprve vyústilo do nahrazení Věcí veřejných stranou vzešlou z jejich rozštěpení. Po další krizi následované demisí vlády se letos v létě na scénu dostala vláda „úředníků“. Proč jsou na místě uvozovky? O Rusnokově vládě často mluvíme jako o úřednické, naplňuje však i jiné charakteristiky, než si s úřednickými vládami obvykle spojujeme.
Pokud bychom Rusnokovu vládu pojímali jako úřednickou (platí pro ni, že členové vlády povětšinou nejsou členy parlamentních stran), chápali bychom ji jako třetí takovou formaci v novodobé historii českého vládnutí – po vládě Tošovského z roku 1998 a Fischerově z let 2009–2010.
Zdá se, že u nás jde o oblíbený nástroj řešení politických krizí, úřednické vlády dosud navíc vždy byly populárnější než „obyčejné“ stranické vlády. Nástroj je to však problematický. Jedním z předpokladů demokratických režimů je očekávání, že volič při svém volebním rozhodování hodnotí výkon vlády. Vládní strany pak buď trestá volbou opozice, nebo odměňuje znovuzvolením.
Princip fungování politických stran předpokládá, že strany usilují o vládnutí a úspěch ve volbách. Působení vládních elit, které volbami neprošly a o obhajobu neusilují, jak jsme byli u úřednických vlád zvyklí, tyto principy porušuje. Takové vlády nejsou disciplinovány strachem z trestu a jejich demokratická legitimita je slabá. Navíc svou existencí pomáhají stranám, které se soutěže účastní – jejich působení nechává voliče zapomenout na problémy stranických vlád, jejich případné negativní hodnocení, a trest oddaluje či zmírňuje.
Kritika úřednických vlád se částečně týká i Rusnokovy vlády – je možné, že existence vlády zastře voličovu paměť ve vztahu k některým stranám předchozí koalice. Vláda má však i další, a pro českou politiku nové charakteristiky. Jde totiž hlavně o vládu prezidentskou: nominovanou na popud a z okolí prezidenta. Podobné vlády nejsou v parlamentních režimech běžné. Ta Rusnokova vznikla, protože Sněmovna nebyla schopna konkurovat hlavě státu usilující o posílení vlivu. Nezískala důvěru parlamentu, naopak, přispěla k rozpuštění Sněmovny.
Oproti dosavadním zkušenostem s úřednickými vládami někteří její členové v předčasných volbách kandidují do Sněmovny, a to na kandidátkách neparlamentní strany podporující prezidenta. Členové strany, která neprošla volbami v roce 2010 úspěšně, tedy poněkud paradoxně usilují o znovuzvolení. Vláda „úředníků“ se stává přímým vyzyvatelem stran. Vládní existence je pak pro politiky prezidentské strany výhodná, poskytuje jim mediální pozornost a vzhledem ke krátkému působení i šanci na pozitivní voličské hodnocení.
Prezidentská vláda je pro parlamentní režim deviantním nástrojem. Kromě toho, že podobně jako „obyčejná“ úřednická vláda narušuje principy legitimity a její politika nebyla definována parlamentními volbami, je především nástrojem k prosazení prezidentových ambicí. Bude proto zajímavé sledovat, jak silná Sněmovna z voleb vzejde, jaká vláda bude sestavena, jak bude vypadat její politika v koexistenci s prezidentem a jak z toho vlastně vyjde český parlamentarismus, potažmo voliči.
Autorka působí na katedře politologie FSS MU.
