Jako záchranu politiky a státu v době, kdy se veřejní činitelé nedokážou dohodnout. Tak vnímala většina obyvatel Česka obě úřednické vlády, které zatím v historii samostatného státu v tuzemsku vznikly. Ale zaslouží si svoji dobrou pověst?
To je jedna z otázek, kterou si položili politologové Vít Hloušek a Lubomír Kopeček při psaní knihy Záchrana státu? Úřednické a polopolitické vlády v České republice a Československu. Ve svých názorech jdou proti vžitému mínění. „Úřednická vláda v našem českém pojetí je v normální parlamentní demokracii deviace,“ říká Kopeček.
Neznamená to však, že by oba odborníci koncept vlády odborníků odmítali zcela. Podle jejich mínění je vždy třeba zohledňovat, v jaké situaci se takový kabinet konstituuje. „Zcela nesrovnatelná s těmi, jaké jsme zažili v samostatné české historii, je úřednická vláda z roku 1938. Vytvořila se těsně před přijetím mnichovské dohody a jednalo se o zcela adekvátní reakci na extrémní ohrožení státu,“ dává příklad Hloušek.
Vláda odborníků na nepopulární opatření
Pochopitelný je podle něj také vznik prvního úřednického kabinetu, který vedl Československo v letech 1920–1921 po tom, co se rozštěpila sociální demokracie a začala se vytvářet komunistická strana. „V sice křehké, ale pořád ještě funkční koalici mezi sociálními demokraty a agrárníky už kvůli vzniku radikálně levicového proudu nebylo možné pokračovat,“ soudí Hloušek a upozorňuje na další aspekt celé věci. Tehdejší politická reprezentace tento typ vlády využila při prosazení nepopulárních opatření, které bylo nutné v době rodící se demokracie udělat, ale veřejní činitelé si s nimi nechtěli špinit ruce.
Co oběma odborníkům vadí na posledních dvou úřednických kabinetech, je malá akceschopnost a ve výsledku téměř nečinnost. I když přízvisko úřednické prý neplatí pro obě vlády stejně – zaslouží si ho Fischerův kabinet, ten, který v roce 1998 vedl Josef Tošovský, už ale méně. „Bylo to polopolitické uskupení, které se svou agendou a fungováním normální vládě alespoň blížilo,“ popisuje Hloušek, jenž se na základě vykonané práce staví nejkritičtěji k vládě Jana Fischera.
Omezený program v kombinaci s malými pravomocemi a příliš dlouhou dobou vládnutí způsobil, že i když za to sami členové zmíněné vlády příliš nemohli, oba politologové vnímají jejich éru jako ztracený čas. Navzdory tomu, že se mezi lidmi Fischerův kabinet těšil vysoké popularitě. Ta byla podle Víta Hlouška logická. „Češi obecně nemají rádi politické strany a politiku samotnou, takže oceňovali, že přišel někdo viditelně nestranický.“
Konstruktivní vyjádření nedůvěry
Ačkoliv se podle výzkumů veřejného mínění občas zdá, že lidé považují politické poměry v Česku za nejhorší možné, politologové to odmítají. Stejnými krizemi procházejí i jiné státy, jen s nimi nakládají jinak. „Ve většině zemí Evropy se stávající vláda ve chvíli, kdy je jí vyslovena nedůvěra nebo se rozpadne koalice, nechá, byť třeba v zúženém stranickém složení, dovládnout do předčasných voleb. Je to jednodušší a efektivnější, než pracně dávat dohromady skupinu expertů,“ myslí si Kopeček, který nejen proto spolu s kolegou navrhuje, aby v tuzemsku došlo k úpravě systému a zavedení institutu konstruktivního vyjádření nedůvěry.
Znamenalo by to, že sněmovna může svrhnout vládu, ale zároveň musí instalovat do funkce nového premiéra a mít v ruce řešení celé situace. Opozice totiž podle Hlouška většinou moc dobře ví, co nechce, ale ne vždy má dostatek hlasů, aby prosadila to, co chce. „Pak se stane to, čeho jsme byli svědky na konci éry Mirka Topolánka. Opozice sice vládu svrhla, ale neměla žádný plán B,“ vzpomíná expert z fakulty sociálních studií a dodává, že právě možnost konstruktivního vyjádření nedůvěry by opakování takové situace zabránila.
