Sbírky na pomoc potřebným potkáváme na každém rohu – a to jak doslova, tak obrazně. A není na tom nic špatného, lidem v nouzi se pomáhat má, to ví přece každý. Nevidomí, tělesně handicapovaní, lidé bez domova, děti v Africe – ti všichni potřebují pomoc nás, přiznejme si to, bohatých.
Jakým způsobem jim ale co nejefektivněji pomoci? Přispět na ulici? Poslat peníze neziskovce? Darovat své staré oblečení charitě? Odjet na dobrovolnickou misi do Tanzánie? Zkrátka je nutné vědět, jestli moje peníze skutečně pomáhají tam, kde jsou potřeba a neskončily v lepším případě ve výplatě uklízečky té které neziskové organizace nebo v horším případě v kapse někoho úplně jiného.
Na začátku října jsem se zúčastnil humanitárního projektu, který označuji přívlastkem unikátní. Jeho cíl byl velmi konkrétní: postavit matce s dcerou v romské osadě v Zakarpatské Ukrajině malý domek, aby dokázaly přežít zimu. Obě děvčata žila ve zřícenině domu z nepálených cihel, která měla jenom necelé tři stěny, a před deštěm je chránily kusy igelitu a prkna.
Celý projekt pomoci vznikl na sociální síti Facebook. Cíle byly tři: sehnat peníze na materiál na stavbu, sehnat oblečení a vybavení domácnosti a konečně sehnat dvanáct šílenců, kteří ve vlastním volnu a za vlastní peníze odjedou vlastníma rukama domek postavit. A všechno se podařilo.
Ono to takhle vypadá docela obyčejně, ale fascinující na celé akci je následující. Na jedné straně jsou desítky lidí, kteří poslali peníze na stavbu, a dvanáct lidí, kteří svou dovolenou strávili v romské osadě na Ukrajině stavěním domu. Na druhé straně je matka s pětiletou dcerou, které žily v díře v zemi a teď mají střechu nad hlavou. A mezi tím není vůbec nic. Veškeré peníze šly na materiál na stavbu a všechno ostatní – cestu, ubytování, jídlo – jsme si platili my, dobrovolníci.
A právě tímto směrem by se podle mě měla humanitární a dobrovolnická činnost ubírat. Konkrétní pomoc jednoho člověka druhému je nejefektivnější, protože když vidím, komu a jak pomáhám, dám si velmi záležet, aby po mě zůstal nějaký odkaz. A je úplně jedno, jestli se pomáhá romské rodině v Ukrajině nebo sousedce z paneláku.
Krásné na tomto konceptu totiž je, že se dá aplikovat na celou řadu lokálních problémů, které jsou pod rozlišovací schopností neziskových a humanitárních organizací. A nevyžaduje to nic než internet a několik dobrých lidí. A těch snad ještě pár zůstalo.
Autor je student FSS.
