Studenti Lékařské fakulty MU Ľubica Joppeková a Martin Janků v létě absolvovali klinickou stáž na Tchaj-wanu. Když se po jejím skončení přesunuli do Indonésie užít si dovolenou, mysleli, že to nejzajímavější mají za sebou. Pak ale přišlo zemětřesení a oni zůstali jedinou lékařskou pomocí v oblasti ostrova Lombok.
Když zemětřesení v srpnu poprvé zasáhlo indonéské ostrovy, byli studenti pátého ročníku medicíny spolu se všemi ostatními turisty okamžitě evakuováni mimo zasaženou oblast. Domů se ale o tři týdny dříve nevrátili. „Znali jsme se už s místními potápěči, kteří se nám ozvali, že na ostrově Lombok a v jeho okolí nejsou žádní lékaři a že by naše pomoc byla vítaná. I když to bylo složité, dopravili jsme se zpět a začali pomáhat,“ líčí Martin.
Ostrovy byly v neutěšeném stavu, většina budov popadala nebo byla poškozená, lidé tak provizorně bydleli ve stanových městečkách z igelitů. Než se studenti stihli do oblasti vrátit, lidé s nejtěžšími zraněními zemřeli, i tak je ale čekala náročná práce. „Vybudovali jsme provizorní základnu, kam jsme svezli všechny dostupné léky z celého ostrova. Každých pár dní jsme si pak nechávali dovézt z Bali další a rozváželi je na kolech k pacientům po celém ostrově,“ vysvětluje Ľubica.
Nejčastěji se studenti museli vypořádat se zanícenými ranami, horečkami, průjmy, zvracením či dehydratací. I když jsou už v pátém ročníku a mají blízko k dokončení studia, přiznávají, že některé zákroky by nejspíš ještě neměli provádět, v danou chvíli ale neexistovala jiná alternativa.
„Museli jsme řešit i situace, které jsme v životě neviděli a nejspíš ani v evropských podmínkách nikdy neuvidíme. V tamním prostředí stačí obyčejné škrábnutí, které se rychle zanítí a člověk na něj může i zemřít. Když připočítáme následky stresu, kterým si lidé při zemětřesení museli projít, hojení veškerých ran a nemocí se dále prodlužuje,“ říká Ľubica.
Sbírka na Facebooku zabrala
Oba studenti bydleli během tří týdnů neplánované práce v terénu v jednom z bungalovů místních potápěčů. Právě z nich a dalších zaměstnanců hotelů se vytvořila poměrně široká síť humanitární pomoci – někdo pro všechny vařil, někdo spravoval silnice nebo se staral o opuštěná zvířata. Ľubica s Martinem objížděli pacienty, objednávali léky a sháněli na ně peníze.
„Abychom mohli léky objednávat, museli jsme je z něčeho platit. Hned ze začátku jsme tak dali na Facebook výzvu našim kamarádům, aby něco málo přispěli. Když jsme začali přidávat fotky a videa, výzva se začala šířit mezi další lidi a mladé lékaře a nakonec jsme vybrali přes osmdesát tisíc korun. Neměli jsme vůbec čas zakládat transparentní účet, takže vše šlo přes naše osobní konta, lidé nám ale věřili,“ pochvaluje si Martin.
Za získané peníze mohli studenti začít nakupovat kromě léků také filtry pitné vody a další nezbytné vybavení. Postupně se také začali více starat o zlepšení hygienických podmínek na ostrově, i když to bylo vzhledem k negramotnosti většiny obyvatel složité. Je skoro až zázrak, že oba s výjimkou Martinovy čtyřdenní anabáze s horečkou odjeli z Indonésie zcela zdraví.
Když místo na konci srpna opouštěli, pořád tam nebyl žádný stálý lékař, jednou za několik dní se ale aspoň na ostrově objevil doktor z některého ze sousedních ostrovů. „Nechali jsme tam slušně vybavenou lékárnu, tak snad budou lidé nyní schopni si aspoň v základních věcech pomoct. Po návratu se snažíme s tamní situací nějak pomoct a informovat o ní, ale o tenhle kout světa u nás není prakticky žádný zájem, dnes už tady nikdo ani netuší, že tam nějaké zemětřesení bylo,“ trápí Martina.
