První demokratické předání moci v Gruzii se dá označit za jedno z nejdůležitějších období pro určení zahraničněpolitické orientace státu. Zatímco nová vláda ustanovená v parlamentních volbách v říjnu 2012 v čele s koalicí Gruzinský sen podporuje závazek předchozí administrativy budovat demokratické instituce, právní stát, integraci do NATO a EU, nové nastavení gruzínské zahraniční politiky vůči Ruské federaci vyvolalo ostrou debatu o budoucnosti Gruzie. Po více než dvaceti letech „experimentování“ spočívá nejdůležitější otázka v politickém diskurzu v období před prezidentskými volbami v jednom: Gruzie se Západem nebo proti němu?
Ozbrojený konflikt v srpnu 2008 výrazným způsobem zranil ekonomiku státu a podkopal vyhlídky na dosažení členství v NATO. Dnes po pěti letech od ozbrojeného konfliktu jsou Gruzie a Rusko zpět na titulních stránkách novin, tentokrát s pozitivními zprávami: Gruzínská vína znovu dobyla police ruských supermarketů po sedmiletém embargu. Nepochybně je tato pozoruhodná událost důsledkem politiky nové vlády v Tbilisi. Po vítězství v parlamentních volbách v říjnu 2012 nová gruzínská vláda v čele s koalicí Gruzínský sen stanovuje zlepšení vztahů s Ruskem prioritou zahraniční politiky.
Ve svém projevu v Parlamentním shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku 13. dubna 2013 bývalý premiér Bidzina Ivanishvili deklaroval svůj zájem o budování dobrých vztahů s Ruskem. Na jedné straně Ivanishvili zopakoval, že prozápadní politický směr a směřování do EU a NATO představují gruzínskou strategickou volbu, která nemá jinou alternativu: „Tato volba nepatří žádné konkrétní politické straně, tato volba byla provedena gruzínskými lidmi už dávno.“ Na druhou stranu jeho „velkým snem je napravit vztahy s Ruskem“.
Pro Evropu přišlo vítězství Ivanishviliho jako překvapení. V posledních letech si evropští lídři zvykli na prezidenta Saakashviliho a jeho prozápadní zahraniční politický kurz, který obhajoval integraci do struktur Evropské unie a NATO na úkor vztahů s Ruskem.
Přes nedostatek pokroku v řešení konfliktů s Abcházií a Jižní Osetií se Gruzie stala nositelem naděje v úsilí Evropské unie o transformaci východních sousedů do zóny stability a demokracie. V této souvislosti je nová gruzínská vláda vnímána jako velká neznámá s podezřele úzkými styky s Ruskem. Klíčovou otázkou zůstává: Je možné, aby bývalé sovětské země měly dobré vztahy s Evropou a Ruskem zároveň?
Oficiálně Evropská unie podporuje politický kurz stabilizace vztahů mezi Gruzií a Ruskem. Komisař EU pro rozšíření a evropskou politiku sousedství Štefan Fülle opakovaně prohlásil, že zlepšení gruzínsko-ruských vztahů by bylo také v zájmu EU. Interně však mají členské státy Unie obavy, že může dojít k druhému „ukrajinskému scénáři“. Jinými slovy, že by se Gruzie nakonec vzdala svých euroatlantických aspirací výměnou za ruské ústupky v Jižní Osetii a Abcházii.
Autorka pracuje v Mezinárodním politologickém ústavu FSS MU.
