Masarykova univerzita má svou stopu v díle Umberta Eca. K tomuto neobyčejně cennému zjištění bylo třeba zajet do Polska. Ve válkou a holocaustem poničené Lodži (od konce 18. století jednom z největších textilních center Evropy) byla 24. května 1945 založena univerzita. Své letošní sedmdesáté výročí oslavila impozantně – světovým sjezdem absolventů (je jich 225 tisíc, přijelo osm tisíc), početnými akcemi studentů, jimiž žilo celé město a tak dále. Dvě události však nesrovnatelně převýšily všechny ostatní, ba vyvolaly ve vědeckém a kulturním prostředí Evropy i jinde ve světě mimořádnou pozornost. V rámci oslav udělila totiž Univerzita v Lodži hodnost doktora honoris causa Umbertu Ecovi, profesoru univerzity v Boloni, světově proslulému filozofovi, estetikovi, zakladateli moderní sémiotiky, literárnímu vědci, spisovateli, novináři, komentátorovi politických a kulturních událostí.
V slavnostních projevech byl právem nazván největším současným humanistou, a to především s odkazem na jeho koncepci humanity jako obsahu vědomí budoucí kultury světa a vymezení schopnosti sémantiky podat obraz kvality a mravní hodnoty života. Celosvětový význam Ecův se odrazil i v přítomnosti více než 30 rektorů, zástupců diplomatického sboru, vládních a jiných orgánů a institucí. Ecovi byla pak věnována velká mezinárodní konference Sign – Thought – Word – Work.
Hodinový projev, který Eco po promoci pronesl, byl velkým zážitkem. Vytříbenou analýzou a argumentací byl v podobě mistrných formulací podán obraz komplikovaného, často různě destruovaného vztahu mezi společenskou situací (zejména jejím etickým a estetickým zřetelem), kulturou, komunikací jako niterné potřebě člověka a mezi globálním rozměrem technologií, ekonomie a politiky.
Projevem tohoto vzájemného napětí je text, který je komunikačním mechanismem každého jednotlivce a který se diferencujícím způsobem verifikuje zkušeností. Obsahové sdělení textů vede k filozofii vět, k obecné sémantice (tj. k významu) a k jazykovému vyjádření a jeho znakovosti v interdisciplinární souvislosti.
A zde jsme u oné inspirující stopy. Eco v úvodu i několikrát během přednášky označil za rozhodující impulz k orientaci svých celoživotních bádání o sémiotice (jakožto o obecné teorii znaků jazykových i nejazykových realizujících se prostřednictvím komunikace) nejvýznačnějšího zakladatele tzv. pražského strukturalismu – lingvistu Romana Jakobsona.
Citoval přitom jeho propojení kategorií jazyk – význam – znak – kultura a modifikaci do podoby lingvistika – sémantika – sémiotika – komunikace. S Jakobsonem se setkal až těsně před okupací v srpnu 1968 v Praze, ve městě, které ho fascinovalo i jinak (viz jeho kniha Il cimitero di Praga, česky Pražský hřbitov).
Když jsem v krátkém hovoru Ecovi pověděl, že Jakobson (a další zakladatelská osobnost Bohuslav Havránek) byl profesorem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a že se zásadní diskuse k formování pražského strukturalismu konaly v brněnském hotelu Slavia s překvapením odpověděl, že to netušil a v diskusích pak na to sám upozorňoval. Naše univerzita se tak dostala do povědomí dějin sémiotiky.
Charakteristickým rysem Masarykovy univerzity byla už před válkou její velká otevřenost moderním teoretickým, metodologickým a názorovým proudům a vysoká účast na rozvoji vědy. Kdyby nebylo tvůrčí atmosféry pověstného Slovanského semináře filozofické fakulty a kulturního Brna vůbec, jak se o tom lze dočíst v korespondenci Havránek – Jakobson z let 1930 - 1978, sotva by český strukturalismus, reprezentovaný pracemi Pražského lingvistického kroužku a uplatňující se záhy i v psychologii, etnografii, botanice, sociologii, filozofii nebo pedagogice, měl takový zásadní ohlas a vliv. Hlásí se k němu i Eco. A na to by měla být naše univerzita hrdá.
Autor působí na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU.
