Teprve druhým zástupcem české vysoké školy, který v historii jejího udílení získal prestižní E. W. Beth Dissertation Prize, je doktorand Marcin Wągiel. V současné době působí na ústavu jazykovědy a baltistiky a cenu dostal za svou dizertační práci s názvem „Subatomic Quantification“.
Cena pojmenovaná na počest nizozemského matematika Everta Willema Betha se udílí autorům nejlepších dizertačních prací z oblasti formálního studia jazyka, logiky či teorie informace. Dizertační práce jsou hodnoceny na základě jejich technické hloubky, síly a originality. Ocenění lze každý rok udělit i více než jedné diplomové práci. Tak tomu bylo i letos, protože kromě Marcina Wągiela získal cenu i Juan Aguilera z Technické univerzity ve Vídni. Kromě certifikátu a peněžního ocenění navíc vítěz dostane možnost svou práci publikovat.
Marcin Wągiel studoval slavistiku v rodném Polsku, na univerzitách v Krakově a Katovicích. Působil také na univerzitě v Olomouci a nyní už deset let studuje a pracuje na MUNI. Na prestižní cenu ho nominoval vedoucí práce Mojmír Dočekal. Získal podporu dalších špičkových odborníků. Prošel třemi koly a v posledním kole uspěl ve výběru mezi nejlepšími osmi. Za svou dizertaci získal také Cenu děkana Filozofické fakulty MU.
Hlavním cílem Wągiela v dizertační práci bylo přispět k porozumění kvantifikace v přirozeném jazyce výzkumem zatím neprobádané oblasti subatomické kvantifikace. „Když se díváme na svět, vidíme nějaké entity, objekty jako celky. Ale zároveň vnímáme, že se skládají z částí. Otázka je, zda toto vnímání je důležité i pro jazyk a jeho gramatiku, pro to, jak vytváříme a interpretujeme slova a věty. Jazyk má mnoho prostředků, jak vyjadřovat počet a množství, označuje se to za kvantifikaci. A mě zajímaly právě výrazy, které určují část celku,“ vysvětluje Wągiel.
„V lingvistice i filozofii pracují teorie významu s pojmem atom. Atom nemá části, je to nedělitelná věc a používá se pro zachycení rozdílu mezi výrazy, jako jsou třeba auto a bláto. Ve formální lingvistice se standardně modeluje význam počitatelného jména auto tak, že tento výraz odkazuje k atomům, protože části auta nejsou auto. Na druhou stranu, ve významu látkového jména bláto atomy nejsou, protože libovolný kus bláta můžeme taky označit za bláto. My sice z každodenní zkušenosti víme, že auta mají části, ale gramatika na první pohled zachází s významem slova auto jako by to byla jedna nedělitelná jednotka. Zároveň však jazyk dovoluje hovořit o částech těch prý nedělitelných jednotek. Můžeme například říct polovina auta nebo část jablka.“
A to je problém. Koncept atomu v lingvistickém pojetí, tak, aby mohl být vysvětlen význam jazykových konstrukcí typu polovina auta nebo část jablka, prostě nestačí. Wągiel proto navrhl pro modelování významu koncept kompaktního celku, kdy části musí být vůči sobě v určité konfiguraci, a obecný kvantifikační mechanismus, který se na tomto konceptu zakládá. Díky tomu lze stejným způsobem vysvětlit význam jazykových konstrukcí, jako jsou dvě auta a dvě části auta, aniž by bylo potřeba odkazovat k atomům, s čímž všechny dosavadní teorie měly velký problém.
Tvrzení, že v lingvistice zbořil koncept atomu, považuje Wągiel za silné, ale vlastně pravdivé. „Ukázal jsem, že v jazyce existuje minimálně jedna doména, kde princip atomu v modelování významu počitatelných jmen nefunguje. Moje výsledky sugerují, že koncept je špatně a potřebujeme jiný. Třeba navržený koncept kompaktního celku. Možná další výzkum ukáže, že to, co jsem udělal, také nestačí. Už jenom proto, že jsem se zabýval výrazy označujícími konkrétní věci a pominul jsem abstraktní slova jako třeba láska nebo myšlenka. Minimálně jsem ale ukázal, že potřebujeme přemýšlet o základních konceptech, že v nově nalezených datech teorie kvantifikace založené na pojmu atomu nefungují a to, co nabízím já, funguje aspoň pro část dat – výrazy označující konkrétní věci,“ upřesňuje lingvista.
Cenu, která bude už navždy spojena s jeho jménem, ještě doma nemá. K předání kvůli koronakrizi zatím nedošlo. Dostal už ale několik pozvánek k přednáškám a prezentaci svého výzkumu na různých světových univerzitách. „Pro mě je to signál, že komunita formálních lingvistů vnímá téma jako zajímavé a chce o něm vědět víc,“ říká doktorand, který se do oboru formální lingvistika dostal náhodou. Původně totiž chtěl být filmařem nebo básníkem a ve studiu slavistiky ho nejdříve zajímala jen literatura. „Jakmile jsem ale absolvoval první hodinu z deskriptivní gramatiky, byl to šok. Úplně mi to otevřelo jinou perspektivu vzdělávání. Člověk si vůbec neuvědomuje, jak používá jazyk. Je to přirozená věc. Ale jakmile se vědec snaží vysvětlit, jak řeč funguje, ukáže se, že jde o velice složitý mechanismus. Zlomovým okamžikem mé kariéry bylo ale seznámení s Mojmírem Dočekalem, který mi ukázal formální možnosti popisu jazyka,“ přiznává.
Jako lingvista mluví několika jazyky. „Mojí mateřštinou je polština. Umím velmi dobře česky a anglicky, ale také německy, rusky, srbsky, mám základy čínštiny a znalosti latiny a staroslověnštiny. To jsou mrtvé jazyky, takže žádná konverzace, ale s psaným textem bych si věděl rady,“ říká a upozorňuje, že aktivní znalost jazyků není nutným předpokladem pro studium jazyka. „Jsou lingvisté, kteří jedou do pralesa, žijí tam s domorodým kmenem a snaží se deskriptivně popsat co největší část gramatiky jejich jazyka. U nich je znalost toho jazyka nutná. Druhá skupina lingvistů, do které se řadím i já, se zajímá o podrobné vysvětlení nějakého jevu, který se vyskytuje v mnoha různých jazycích. Já tedy nemusím zkoumané jazyky aktivně ovládat, ale musím o nich hodně vědět, nastudovat gramatiku. Pracuji s rodilými mluvčími, kladu jim otázky, snažím se vytvořit věty a konzultuji jejich správnost, význam, konstrukce. Oni odpovídají a já získávám větší a větší znalosti o tom, jak zkoumaný jev v jazyce funguje. Je to vlastně takový terénní výzkum.“
Wągiel bude až do roku 2022 pracovat na Masarykově univerzitě na projektu Grantové agentury České republiky. Rád také využívá možnosti předávat své zkušenosti studentům. Vyučovat. V několika z nich také vidí potenciál, jak přispět k výzkumu formální lingvistiky. Je přesvědčený, že před lingvisty je ještě mnoho práce. „Řeč, to, co všem přijde tak jednoduché, je opravdu složitý mechanismus. A my lingvisté se na lidi musíme dívat v roli „ufounů“. Dívat se na „něco“, co vydává zvuky, a zkusit dát mechanismy jazyka na papír,“ odlehčuje na závěr práci lingvistů Wągiel.
