Určitě to znáte – na mobilu vám pípne upozornění nově příchozího e-mailu. Netrpělivě jej rozkliknete a napjatě čekáte, než se e-mail načte a vy zjistíte, kdo vám co důležitého píše. Jenže vysoká očekávání střídá zklamání, neboť vám přišel jen lámanou češtinou psaný vzkaz, že jste po svém vzdáleném příbuzném z druhého konce světa zdědili sto milionů dolarů. Jediné, co musíte pro vyzvednutí dědictví udělat, je poslat o sobě kompletní informace, číslo účtu a ideálně i heslo k internetovému bankovnictví.
Spam. Všem známý, všemi nenáviděný. Jenže krom těchto na první pohled snadno odhalitelných podvodů se akademici musí vypořádávat i s jiným typem nevyžádané nebo podvodné pošty. Ten je o poznání sofistikovanější, věrohodnější, a proto i zákeřnější. A jak takový akademický spam vypadá?
Začíná to už oslovením. Žádné "My dearist friend" či jiné obecné oslovení nečekejte. Připravte se pěkně na celé jméno, zpravidla doprovázené titulem o úroveň vyšším, než jaký ve skutečnosti máte (pro pohlazení ega a navození příjemného rozpoložení adresáta). Víte, že zpráva patří opravdu vám, není to žádný hromadný vzkaz, tak čtete dál. E-mail pokračuje informací, že odesílatel četl jeden váš text, který jste nedávno publikovali. Uvede samozřejmě celý název článku i informaci, kde vyšel. Nyní už má vaši plnou pozornost. Potěší vás, že odesílatele dle jeho slov zaujala vámi zkoumaná problematika. Ve chvíli, kdy se dočtete, že článek je velmi poutavě napsán, načež následuje ujištění, že je znát vaše vysoká odbornost v dané oblasti, vaše srdce poskočí a úsměv na tváři naznačí neskrývanou radost, že se to konečně povedlo. Udělali jste díru do světa!
Pak už to jede. Dozvídáte se, že odesílatel je šéfredaktor uznávaného odborného časopisu (o kterém jste sice nikdy neslyšeli, ale to se stává, neznáte přeci všechna periodika). A protože jste takovým váženým odborníkem, redakce časopisu by byla nesmírně potěšena, kdybyste publikovali právě v tomto časopise. Ten je pro vás ten vhodný, načež následuje výčet neznámých databází, ve kterých je indexován. Recenzní řízení je rychlé, čekací doba minimální. Otištění je často možné do měsíce od zaslání textu, v ojedinělých případech do dvou. Kdo už někdy něco v odborném časopise publikoval, ví, že to je velké lákadlo. Není totiž výjimkou, že v uznávaných časopisech čekáte dva roky (někdy i déle), než váš text vyjde.
Jen pro to, aby to byla redakce schopna takto rychle zrealizovat, je třeba uhradit menší poplatek. Ten pro vás, jakožto významného odborníka, o kterého stojí, činí pouhých 200 dolarů. Po slevě. No řekněte, není to záludná hra s lidskými emocemi?
Krom výše zmíněného dlouhého čekání je u prestižních časopisů totiž běžné, že nakonec otisknou jen velmi malé procento textů, které jim autoři pošlou. Po několikaměsíčním čekání se vám tak může dost dobře stát, že váš článek nebude přijat a celý proces začíná nanovo v jiném periodiku. Takže pokud někdo projeví zájem o vaši práci a ještě k tomu vám nabídne možnost rychlého otištění vašich výstupů, je to velmi lákavá pobídka. Holt, akademik, ten tvrdý chleba má.
Autor je doktorandem na Katedře politologie FSS MU.
