Hodně a nic, zní jednoduchá odpověď. Profesor je archetyp, jehož obsah je sice mlhavý a neostrý, přesto přináší četná očekávání a teprve jejich konkrétní naplnění zhmotní některé jeho rysy.
Každý z nás „víme“, jaký profesor je – moudrý, vzdělaný, oddaný věci, pokorný s ohledem na vědomí své neznalosti složité-ho světa, otevřený vůči spolupráci a novým myšlenkám, střízlivý v uvažování, trpělivě podporující své mladší kolegy na cestě. Ale také starý, rigidní, odtržený od života, ješitný, střežící svou pozici a nepřejícný, nepraktický, za zenitem...
Pocházím z rodiny, kde bylo vzdělání vždy nejvyšší hodnotou, a proto jsem se naučil vnímat univerzitního profesora jako další takovou archetypální postavu – moudrého starce, s vlastnostmi z první poloviny výše uvedených. Člověk naštěstí jednou dospěje a zjistí, že svět není tak černobílý a že symboly představují ideální stavy, v reálném světě jednou lépe či jindy hůře naplňované.
Cesta k profesorskému titulu není dnes v mém oboru nepředstavitelná. Psychiatrie těží z obrovského pokroku neurovědy a jejích metod. Práce z našeho oboru se dobře publikují v zahraničních časopisech a mezinárodní vědecká komunita je velmi vstřícná a otevřená komukoliv, kdo přináší originální data. Je tedy možné systematicky naplňovat scientometrická kritéria stanovená pro habilitační a jmenovací řízení.
V Brně navíc existuje velká skupina lidí, která se neurovědnímu výzkumu intenzivně a na vysoké úrovni věnuje. Ještě před vznikem velkých výzkumných infrastruktur tu díky nadšení vznikla komunita, která si získala mezinárodní renomé a která se vzájemně inspiruje a podporuje. Je opravdu radost zažít, jak díky diskusi lidí z různých oborů vzniká úplně nový prostor pro myšlení. V mém případě se to navíc protnulo s velmi přátelským a kolegiálním prostředím na psychiatrické klinice. Stále však platí, že to nejde bez toho, že by vás práce bavila, bez ochoty věnovat jí významně víc, než je osm hodin denně, a bez notné dávky štěstí na příležitosti.
Proč se dnes chtít stát profesorem? Já jsem ve specifické roli vedoucího kliniky. Existují tedy praktické důvody, proč je nutné profesorem být. Díky tomu je možné na pracovišti akreditovat celou posloupnost vzdělávacích programů. Akademické prostředí je také poměrně hierarchizovaná společnost, a i když to není jako v armádě, profesorské hvězdy přinášejí prestiž a váhu celému týmu, resp. výzkumnému programu. Je to také jistý způsob potvrzení toho, že vaše práce má smysl. Jako každý jiný přechodový rituál je uvádění do profesorského stavu náročný proces, který člověk musí vybojovat, ale který mu otevírá úplně nový svět.
A to přináší i nové povinnosti. Zvlášť dnes se zdá důležitá zodpovědnost akademické obce vůči společnosti. Žijeme v přehlcení informacemi a ukazuje se, jaké nebezpečí se v tom skrývá. Je totiž těžké odlišit jejich původ, porozumět jejich kontextu, rozpoznat pravdivou informaci od fámy či podvrhu. V reálném čase tak pozorujeme boj vlivových skupin manipulujících s informacemi, které mají utvářet náš názor. Někdy se těžko hledá důvěryhodná odpověď „našich“ vůdců, což může vyvolávat otázky stran schopnosti společnosti takovýmto vlivům čelit. Lidé musí žít s vysokou mírou nejistoty, co jednotlivé události opravdu znamenají, což přispívá k pocitům nepohody. Je snadné podlehnout pocitům ohrožení a přijmout zjednodušující schémata, která dají jasný směr, a vedou tak ke snížení tenze.
Univerzitní prostředí by mohlo být bariérou proti takovým posunům ve společnosti a já jsem hrdý na svou univerzitu a rektora Beka, že v tomto smyslu vystupuje.
Autor je přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno.
