Volba ohledně používání titulů stojí takto: Je dobré slepě opakovat, co má váš školitel na vizitce či v ISu, plus ze zdvořilosti něco přidat (aby viděl, jak si ho vážíte!) a oslovovat ho: „Vážený pane docente, dvorní rado, soukromý prezidente“? Anebo je lepší být rebel a oslovovat příslušnou osobu rovnou křestním jménem?
Platí jakési obecné pravidlo: Pokud se nacházíte na území bývalého Rakousko-uherska, volte variantu A (všechny tituly v plném znění). Je to bezpečnější. Pokud se nacházíte v anglosaském prostředí, můžete se poněkud uvolnit, zvolit variantu B a nějakého toho dvorního radu vynechat. V ostatních zemích je to docela jedno, mívají rozumné zvyky a záhy porozumíte, jak to v daném státě chodí.
Česká republika se z tohoto pohledu nachází v mírně netypické situaci. Přestože se nacházíme ve zmíněném rakousko-uherském prostoru, kde tradiční úcta k titulům přetrvává, objevují se první vlaštovky v podobě oslovení, která jsou pro německou tradici nepřijatelná, typu: „Hello, Professor“. Bohužel ne všichni členové naší akademické obce jsou na takové oslovení duševně zralí a znám i jedince, které by neuvážené použití oslovení: „Hello, Prof.!“ mohlo na místě zabít.
Další otázkou je vlastní přesnost používání titulů. Vybavuju si mnoho veselých historek, týkajících se lidí, kteří se s radostí nechají oslovovat tituly, na které nemají akademický nárok. („Pane profesore!!! Jste geniální!“ „Ach... nejsem profesor... pouhý docent... ale můžete mi tak říkat!“). To zavádí ostatní do nezáviděníhodné situace („Mám mu říkat profesor... navždy??? A jak mu budeme říkat, až se stane opravdu profesorem?“). Proto se obvykle doporučuje dobře zjistit si, s kým mluvíte a používat platný akademický titul.
Ze svých zahraničních cest i diplomatických akcí jsem si odnesla několik poznatků. Zdvořilostí se nikdy nic nezkazí. Maximálně váš profesor řekne: „Neříkejte mi profesor, říkejte mi... Tim!“ Atmosféra se uvolní. Poděkujte a řekněte: „Díky, Time. Moc si toho vážím.“ Sestup dolů k neformálnosti je vždy příjemnější než naopak. Mrazivé: „Pro vás nejsem žádný Tim, jsem profesor Higgins. A mimochodem, vaše esej je strašná!“ může vztahy na pracovišti na dost dlouhou dobu ochladit.
Má rada je tedy jednoduchá. Pokud si někdo zakládá na titulech, udělejte mu radost a používejte je. Důsledně se jich držte. Pokud si někdo na titulech naopak nezakládá, udělejte mu radost a nepoužívejte je. Dejte si s profesorem kávu a říkejte mu Tim.
To, do kterého táboru daná osoba patří, zjistíte pouze průzkumem terénu. Takový průzkum do diplomacie patří a my mějme stále na paměti, že použití titulů je vlastně diplomatický akt, kterým dáváme najevo úctu k prostředí, ve kterém daný dvorní rada, soukromý docent, diplomovaný prezident operuje.
Je však pozoruhodné, že čím je příslušná osoba slavnější/známější/více toho dokázala, tím méně obvykle na užívání titulů bazíruje. Nositelům Nobelovy ceny, které jsem měla tu čest potkat, byl počet titulů obvykle úplně jedno. Ale stejně je alespoň pro jednou raději titulem uctěte. Nikdy nevíte.
Autorka je docentka v ústavu patologické fyziologie.
