V tomto roce se možná dočkáme hlasování o některé z navrhovaných verzí zákona, který zakazuje kouření v restauracích, hospodách a barech. Kolem těchto návrhů se rozpoutala debata, která na jedné straně zdůrazňuje škodlivost aktivního a pasivního kouření a na druhé straně svobodu spotřebitele zvolit si (ne)kuřácký podnik.
Celý problém se točí kolem otázky, zda mají nekuřáci právo na čistý vzduch či mají-li kuřáci právo kouřit v podnicích, kam nekuřáci nemusí chodit.
Z ekonomického pohledu je efektivní, aby toto právo náleželo tomu, kdo si jej cení více. Pokud jsou například kuřáci ochotni zaplatit více za možnost kouřit než nekuřáci za čistý vzduch, pak by měl být podnik kuřácký. Pokud by právo kouřit či nekouřit bylo bez velkých nákladů obchodovatelné, pak nezáleží na tom, komu toto právo na začátku přidělíme. Druhá skupina má totiž možnost si toto právo koupit a bude právo náležet tomu, kdo si jej cení více.
Představa, že by potenciální návštěvníci restaurace mezi sebou vyjednávali, zda se bude v dané restauraci kouřit, je ale zjevně absurdní. Regulace kouření by se tedy měla snažit přidělit právo na kouření nebo čistý vzduch té skupině, která si ho cení více. Klíčová otázka je, zda by právo kouřit mělo být regulováno zákonem nebo restaurací.
Velkou nevýhodou zákonného zákazu kouření je jeho celoplošnost. Zatímco zákaz kouření může být efektivní v restauraci, v nočním baru již tomu tak být nemusí. Majitel restaurace má oproti tomu lepší informace, zda si jeho zákazníci cení více kuřáckého či nekuřáckého prostředí, a může tak zohlednit preference svých zákazníků. Otázkou ale je, zda má také motivaci se podle toho rozhodnout.
Překvapivá odpověď na tuto otázku je, že ne nutně. Hosté v restauraci totiž neplatí přímo za čas strávený v kuřáckém či nekuřáckém prostředí, ale za pití a jídlo, které si objednají. To znamená, že restauratér při svém rozhodování nemusí vzít do úvahy, že nekuřáci jsou ochotni zaplatit za nekuřácké prostředí, pokud to neovlivňuje také jejich ochotu zaplatit za pití a jídlo.
Efektivní řešení problému tak závisí na tom, jaké jsou preference kuřáků a nekuřáků. Problémem zůstává, jak tyto preference empiricky zjistit. Určitou představu získáme, pokud se podíváme, co se stalo s příjmy restaurací v zemích, které celoplošný zákaz zavedly. Závěry studií se mnohdy liší, některé věci ale víme s dostatečnou mírou jistoty. Hlavním poznatkem je, že dopady zákazu kouření nejsou nijak dramatické, jelikož příjmy restaurací a zaměstnanost v oboru se po zákazu kouření většinou nesnížily.
Představa, že by kuřáci po zákazu kouření přestali chodit do restaurací nebo že by tyto restaurace musely zlevnit, aby kompenzovaly kuřáky, je tedy mylná. Určitý propad příjmů bývá ale v případě barů, a to především v zemích s chladnějším podnebím. Zatímco zákaz kouření v restauracích vypadá jako krok správným směrem, v případě barů tomu tak být nemusí.
Autor působí na Katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU.
