Kardiolog Jindřich Špinar patří k těm, kteří by kouření nejraději postavili mimo zákon. Selhání srdce vládne žebříčkům příčin úmrtí a právě kouření je jedním z nejběžnějších důvodů jeho vzniku. Zajímavé ale je, že jiná neřest – alkohol – může podle Špinara v přiměřeném množství naopak pomáhat.
Přednosta Interní kardiologické kliniky Lékařské fakulty MU a Fakultní nemocnice Brno ví, o čem mluví. Je autorem dosud největšího a nejdelšího klinického výzkumu svého druhu na světě, který pomáhá při stanovení prognózy a léčby nemocných s akutním srdečním selháním.
Nikdy mi nebylo úplně jasné, kde je hranice mezi kardiologem a kardiochirurgem. Jak to je?
Kardiochirurgie je dnes vlastně jen vysoce specializovaná operativa chlopní a cév. Veškeré další zákroky týkající se srdce, ke kterým jsme dospěli s vývojem medicíny, dělají kardiologové.
Takže se z vás stali operatéři.
Já sám jsem zůstal neintervenčním kardiologem. Neoperuji a dělám to, v čem spočívala kardiologie na začátku, tedy diagnostiku a vybírání nejvhodnějšího léčebného postupu a medikace. Intervenční kardiologie je ale dnes pomyslným vrcholem oboru. To jsou všechny ty angioplastiky, stenty, defibrilátory a stimulátory, na které musíte mít manuální zručnost.
Jak vypadá vaše práce?
Základem je stanovit pacientovi správnou diagnózu. To je na celé naší disciplíně a řekl bych vlastně, že v medicíně vůbec, to nejcennější. Za pomocí EKG, echokardiografie a dalších metod se snažíme stanovit správnou diagnózu a doporučit optimální nasazení léků. Odhaduje se, že v Česku trpí srdečními chorobami kolem dvou milionů lidí. Nějaký zákrok přitom podstoupí asi 20 tisíc do roka, což je špička ledovce. Většina je léčena bez operace.
Vaší velkou zásluhou, kterou ocenil i rektor Masarykovy univerzity na letošním Dies academicus, je vytvoření rozsáhlého registru nemocných s akutním srdečním selháním. Jak vám taková databáze pomáhá?
Diagnostika této nemoci je hrozně těžká a registr, ve kterém jsou data o více než 5500 pacientech, nám pomáhají dopátrat se toho jaké příznaky, o čem svědčí. Základ je vůbec odlišit, že před sebou máme někoho se srdečním selháním, a ne třeba s plicními obtížemi. Je ohromně zajímavé, jak je organismus složitý a jak když má nějaký problém, začne třeba vyrábět určitý hormon. Když víte, který to je, můžete z jeho hladiny odvodit, že se něco někde děje. Takhle se třeba před lety došlo na to, že když zjistíte v krvi určitý peptid, je jasné, že má dotyčný srdeční selhání. To je věc, o které se v době, kdy jsem studoval, vůbec nevědělo. Nikdo ani netušil, že takový hormon existuje.
Dostávají se v medicíně věci pružně do praxe?
Myslím, že ano. Samozřejmě trvá roky, než se různé léčebné postupy a léky vyvinou a ověří, ale pak už je to rychlé. Dnešní internetová doba je hodně nakloněná tomu, aby se poznatky dostávaly do praxe skutečně snadno.
Takže to vnímáte pozitivně.
V tom smyslu, že internet pomáhá rozvoji medicíny určitě ano, ale někdy jsem trochu nešťastný z toho, že už úplně nestíhám všechny technické trendy a musím se obracet na mladší kolegy, aby mi s něčím pomohli. Nicméně třeba propojení medicínských dat je zcela zásadní. I náš registr je napojený na další podobné v zahraničí. Dáváme si díky tomu dohromady některé skládačky a ověřujeme, že něco není jen anomálie a vyšlo to i jiným stejně. Třeba teď jsme s Francouzi přišli na jednu věc, kterou chystáme k publikaci. Narazili jsme na sebe s kolegou na konferenci a řekli si: Ježišmarja, vám to vychází taky tak?
O co jde?
Dlouho jsem si myslel, že akutní a chronické srdeční selhání jsou dvě jednotky jedné nemoci. Teď nám ale vychází, že pacienti s akutním jsou něco úplně jiného. Že jsou na tom daleko hůř, bývají starší a mají daleko větší úmrtnost. Jakmile totiž máte jednou akutní selhání srdce, tak už to s vámi často jde z kopce. Vychází nám, že po první hospitalizaci z těch, co odjedou po svých domů, do roka umře až 30 procent. Je to šílená prognóza a moc se nám nezdálo, že to takhle vychází, ale ukazuje se to i v datech z jiných zemí.
Akutní srdeční selhání přichází prostě s věkem?
S věkem pravděpodobnost jednoznačně narůstá. Obecně statistiky tvrdí, že je to nejčastější příčina smrti ve vyspělém světě. Odhaduje se, že je to asi 20 až 25 procent všech úmrtí.
Když říkáte ve vyspělém světě, překládám si to tak, že se toho svého infarktu prostě víc dožíváme.
Je to tak. Pro univerzitu třetího věku mám přednášku, kde začínám takovou hádankou: Jaká je pravděpodobná délka dožití člověka, který se narodil v roce 1900 a jaká člověka, který se narodil v roce 2000? Ten první se průměrně dožil 55 let, ten druhý má prognózu na více než 80. To znamená, že jsme během jedné stovky let prodloužili délku života skoro o 50 procent, a tím jsme vlastně umožnili dožít se těchto nemocí. V 19. století nevěděli, co je to cukrovka, na to umřelo pár dětí s vrozenou cukrovkou a zbytek se toho vůbec nedožil. Se srdcem je to stejné. Nejčastější příčinou jeho selhání je dnes ateroskleróza, tedy ucpání cév zásobujících srdce. Tuhle nemoc u čtyřicátníka téměř nenajdete, mezi padesátníky už ji má každý pátý, u osmdesátníků asi 80 procent lidí.
Člověk má někdy pocit, že tak trochu obcházíme přírodu, že natahujeme život daleko víc, než příroda pro naše těla zamýšlela.
Ten pocit já mám velmi často, protože jsou to lidé ve stavu, že dopředu víte, že už nikdy nebudou soběstační nebo nebudou pořádně vnímat. Ale přesto o ten život bojujete spolu s tím člověkem a jeho rodinou. Je to už asi lidská povaha snažit se do poslední chvíle. Před lety jsem nad tím hodně přemýšlel, a protože mám ambulanci pacientů se srdečním selháním, ptal jsem se jich na názor na život. Zajímavé je, že čím víc je někdo nemocný, tím víc na životě lpí a chce být zachráněn. Dokud je relativně v pořádku, tak často jen mávne rukou a řekne: No tak dostanu infarkt, nedá se nic dělat. Jak už ale má třeba po druhém nebo po třetím, tak hledí, co by ještě mohl pro svou záchranu udělat. Prostě čím jste nemocnější, tím víc si života vážíte.
Tak je to asi i s prevencí. Člověk začne, až když je pozdě.
Je to paradox, protože to, co prodlužujeme pokročilou medicínou, by šlo klidně zvládnout i zdravým životním stylem. Lépe řečeno kombinací obojího bychom mohli klidně ještě dalších deset let k průměrnému dožití přidat. Nebavili bychom se pak o osmdesátnících, ale o devadesátnících.
Třeba se to brzo stane.
Nepochybně. Pokrok je dnes už tak daleko, že když se zvednete a přijdete včas k doktorovi, tak vás celkem spolehlivě diagnostikuje a když něco brzy zachytí, tak vás vyléčí nebo nemoc minimálně výrazně zbrzdí. Léčíme často ještě v okamžiku, kdy člověk nemá vůbec žádné obtíže nebo jen první menší infarkt. Pozitivní je, že to lidi často postraší a začnou se chovat ke svému tělu zodpovědněji.
Často se v této souvislosti mluví o kvalitě života, tedy že smysl dává prodlužovat život především tam, kde je výhled na to, že bude stát za to ho žít.
Bojuje se o každý život, ať už je pak kvalitní nebo ne a asi je to tak správně, i když jsou z toho někdy šílené paradoxy. Teď to onkologové psali na nějaké konferenci, že člověk žije déle, aby strávil více času v nemocnici. Což je celkem depresivní. Ale abychom nebyli tak negativní, podívejte se na řadu dnešních sedmdesátníků. To jsou často lidé, kteří vedou velmi aktivní život a provozují sporty. To je něco, co by bylo ještě před sto lety naprosto nepředstavitelné. Jirásek o Karlu IV. napsal: Přijel stařec na bílém koni. A tím starcem myslel člověka, kterému bylo 48 let.
Jak vy si představujete svoje stárnutí?
Mám dceru, které je 28 let a o víkendu mi oznámila, že se zasnoubila, takže věřím, že přijdou vnoučata a jiné smysly života než jenom kardiologie. Ale jsem člověk, který se asi v práci bude chtít držet dlouho. Nerad bych tu určitě nějak překážel, být lékařem a pedagogem má ale tu výhodu, že se dá různě pomalu zkracovat si úvazek. Pevně věřím, že to tak půjde. Můj tchán, kterému je 85 let, pořád chodí na jeden den v týdnu do práce popisovat rentgenologické snímky. V 85 letech!
Koukám, že medicínskou rodinu máte ze všech stran.
Manželčiny rodiče jsou lékaři, moji byli také a manželka a dcera jsou navrch k tomu dokonce i kardioložky.
Bavíte se doma o práci?
Pořád. Zvlášť s dcerou a manželkou docela často něco probíráme. Vnímám to ale pozitivně. Je to prostě tím, že máme svou práci rádi. Pro mě jako pro tatínka je navíc krásné, když mi třeba dcera zavolá ze služby a na něco se ptá. Teď když už je pár let v oboru, tak je toho samozřejmě méně, v něčem je už možná dokonce i lepší než já.
Když se ještě vrátím k té prevenci: Co všechno můžu udělat proto, abych nedostal infarkt? Předpokládám, že bych neměl kouřit.
Kouření je jako příčina srdečních onemocnění hned na druhém místě za neléčeným krevní tlakem. Takže ano, určitě nekouřit. Teoreticky je to zřejmě ta nejsnáze odstranitelná příčina a já sám jsem i proto zapřisáhlý nekuřák.
Co říkáte na jednání o protikuřáckém zákoně, který nakonec neprošel?
Je mi z toho smutno. Nejde mi do hlavy, jak je možné, že je legální vůbec vyrábět cigarety, když všichni víme, že je to zcela objektivně věc, která nás jenom zabíjí. Jejím vytěsněním na okraj společnosti prodloužíme život průměrně o deset let.
Do kuřáckých podniků tedy nechodíte?
Když přijdu do hospody, která je zakouřená, tak okamžitě odcházím. Statistiky jasně ukazují, že pasivní kouření je stejně škodlivé jako to aktivní. Chudáci číšníci, kteří v tom musí pracovat. Jsou z nich ne vlastní vinou de facto kuřáci.
A co dělá se srdcem alkohol?
S tím je to trochu zvláštní. Větší množství alkoholu může způsobit docela závažná onemocnění, ale některé studie ukazují, že přiměřená konzumace může dokonce zdraví prospívat. Dřív se tomu říkalo francouzský paradox, protože ve Francii vznikla velká studie, v níž byli mimo jiné lidé z jedné oblasti, kde se pilo až půl litru vína denně a přitom měli srdeční onemocnění průměrně o několik let později než běžná populace. Dnes je to tak, že alkohol pacientům nezakazujeme. Říkáme jim v žádném případě se neopíjet, ale když si dají večer dvě deci vína, tak se vůbec nic nestane.
Čím to je, že alkohol může pomáhat? Roztahuje cévy?
To také, ale hlavně snižuje srážlivost krve. Když se opijete a říznete, tak krvácíte daleko víc, než když jste střízlivý. Tenhle protisrážlivý efekt je vlastně jeden ze základních efektů, který v kardiologii používáme.
A co pohyb jako prevence?
Cvičit srdce je potřeba jako jakýkoliv jiný sval. I tady kardiologie prodělala obrovský vývoj. Když já jsem studoval, tak jedno ze základních doporučení pro lidi po infarktu bylo: Nic nedělejte, ať srdce nezatěžujete. Dneska říkáme přesný opak. Otestujeme vás a pak vám stanovíme přiměřenou tělesnou zátěž, přičemž ve většině případů je opravdu vysoká. Dřív se zakazovalo se skoro pohnout minimálně na šest měsíců, dnes by měl jít člověk do tří týdnů do plného fyzického zatížení.
Srdce potřebuje trénink.
Přesně tak. Kdybyste půl roku ležel a nic nedělal, tak vám ochabnou svaly a se srdcem to není jiné. Když ho necháte nic nedělat, tak ochabne bez ohledu na to, že bylo už předtím nemocné.
Jaký typ pohybu je na srdce ideální?
Záleží na konkrétním člověku, ale obecně je prospěšný každý sport, který je v pohybu. Různé typy posilování už na srdce tak dobré nejsou, protože když zatnete svaly a vyženete krev do srdce, může to být hlavně pro poškozené srdce nebezpečné. Takže kardiakům doporučujeme dynamické sporty, ty izometrické, kde se zatínají svaly, už tolik ne.
Co vy a sport? Jste poctivý sám k sobě?
Právě že nejsem. Sportuju naprosto nepravidelně a v tom je základní chyba. Pohybová aktivita by měla být pravidelná. Nárazově hraju tenis a na chalupě jsem ve volejbalovém družstvu, ale pak přijde nějaký lichý měsíc jako březen duben a může se stát, že dva měsíce nedělám nic. Pořád si říkám, že bych to měl napravit, ale nějak se mi to nedaří. Chce to prostě si předplatit tenis na nějakou konkrétní hodinu jednou týdně. To s manželkou děláváme a člověka to většinou donutí opravdu tam jít.
