Začátkem února povolila Velká Británie genovou manipulaci lidských embryí. Upravená embrya sice nebudou implantována do těla matek, ale i tak tento krok představuje posun v nahlížení na genetické úpravy člověka. Můžeme snad očekávat, že brzy bude možné léčit dědičná onemocnění, či si dokonce nechat „udělat dítě na klíč“? Technologicky to dnes možné je a s genetickými nástroji, jako je systém CRISPR/Cas9, dokonce i poměrně jednoduché.
Revoluční technologie CRISPR/Cas9 představuje skutečný průlom v oblasti molekulární genetiky, za který bude jistě brzy udělena Nobelova cena. Funguje tak, že nejprve enzym CRISPR/Cas9 poškodí nositelku genetické informace – tedy zná- mou DNA – v místě, které chceme opravit. Toto poškození spustí v buňce opravné mechanismy, které každá buňka má a které normálně používá na běžné opravy tohoto typu poškození, jež samovolně vznikají v každé buňce přibližně dvakrát denně.
Každá dědičná informace, gen, je v buňce ve dvou kopiích, takže když je jedna kopie zničená, použije se ta druhá na její opravu. Enzym CRISPR/Cas9 dokáže poškodit obě kopie daného genu na stejném místě, takže buňka pak nemá podle čeho opravu provést. Proto je do buňky společně s rozbíjejícím enzymem vnášena i náhradní kopie poškozeného místa, kterou buňka použije na opravy obou narušených genů. Tento vzor pro opravu už ale nese nové vlastnosti, které buňka přijme a bude trvale předávat do dalších generací.
Velikou slabinou tohoto systému je ale jeho nepřesnost. Enzym CRISPR/Cas9 poškozuje totiž i úseky DNA, které jsou cílovému místu pouze podobné, a tak zanáší do dědičné informace spoustu chyb. Když použijeme tento systém už nyní pro opravu dědičné poruchy, tak vznikající život možná více poškodíme, než vylepšíme. Má tedy cenu za těchto podmínek genetické manipulace na raném embryu vůbec zkoušet?
Mnoho zastánců bude tvrdit, že právě proto potřebujeme systém vyzkoušet na odvržených embryích, abychom věděli, kolik chyb způsobí a jaké je případné riziko. Potřebujeme ale vůbec testovat možnosti manipulace lidské DNA? Budeme chtít skutečně provádět genetické úpravy na svých dětech?
Osobně jsem odpůrcem takovýchto zásahů, protože když budeme měnit geny vznikajícího člověka, sebereme mu tím jeho svobodu. Zasáhneme totiž do svobodného, „náhodného“ procesu výběru jeho zděděných dispozic a násilně upřednostníme ty vlohy, které jsme sami do vyvíjejícího se zárodku zanesli. Za život takto stvořeného člověka bychom potom nesli osobní zodpovědnost, protože my jsme ho udělali takovým, jakým je.
Nikdy nebudeme přesně vědět, na čem všem se daný gen podílí. I když budeme chtít opravovat gen, který je v našich očích jednoznačně spojován s určitou dědičnou poruchou, tak nikdy nemůžeme s jistotou vědět, jak se tato forma genu projevuje v dalších aspektech utváření člověka a jeho osobnosti.
Souhlas Anglie s genetickými úpravami člověka podněcuje k diskuzi nad morální oprávněností manipulace s lidskou DNA. Nezbývá než doufat, že v této diskuzi dojdeme ke stanovisku, které zohlední a zúročí hodnoty naší svobodné občanské společnosti.
Autor působí v Biologickém ústavu Lékařské fakulty MU.
