Jan Motal popsal ve svém článku pro časopis Muni poměrně zajímavé pojednání o problematice bakalářských prací a případných cílech tohoto stupně studia. Jakkoli jsou jeho argumenty osvěžující – o to více, že přichází ze strany akademika, nikoli studenta – je návrh, který navrhuje, minimálně stejně problematický, jako současné ukončování bakalářského studia (pseudo)akademickým textem.
Ačkoli bude následující text obsahovat spíše kritiku Motalova textu, nepřijde mi, že by se naše nahlížení na akademickou sféru lišilo zcela zásadně. Souhlasím například s Motalovou tezí, že bakalářská práce by tu mohla existovat pouze pro studenty, kteří plánují dále pokračovat ve studiu, zajímají se o vědu atd., a pro ty ostatní, kteří si jdou „pouze“ pro kontakty, rozšíření obzorů, pro tři roky vysokoškolského života atd. by nebyla nezbytná.
Dokonce bych si i troufal tvrdit, že by případná „reforma“ nevyžadovala natolik výraznou změnu. Bakalářský titul totiž trpí z pohledu zákonného vymezení mnoha nejasnostmi. Například zákon rozlišuje mezi bakalářem zaměřeným na přípravu výkonu povolání (což jsou v našem případě studenti, který neplánují pokračovat v dalším stupni studia – skupina jedna) a bakalářem zaměřeným na přípravu v magisterském programu (skupina dva). Ze znění zákona nicméně není jasné, nakolik jde o případné dvě formy bakalářského studia a nakolik o dva aspekty, které má naplnit každé bakalářské studium.
Kupodivu by ale odstranění povinnosti sepsat bakalářskou práci – minimálně z pohledu platné legislativy – pravděpodobně nevyžadovalo zásadnější právní úpravy. Bod tři paragrafu 45 zákona č. 111/1998 Sb. stanoví, že „[s]tudium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce“. O nejasnosti termínu zpravidla jistě netřeba hovořit. Problematické by pak byly směrnice samotných univerzit a jednotlivých fakult, viz například článek 13 směrnice děkana č. 7/2012 z Právnické fakulty MU nebo směrnici děkana FF MU č. 3/2015.
Zakončování projekty: žádná změna, ale spousta problémů
Tedy budiž, shodneme se minimálně v tomto aspektu. Pro druhou skupinu studentů nabízí Motal ve svém článku alternativu „ukončovacího projektu“. Doslova uvádí, že „[s]ociologové by mohli končit něčím, jako je brněnské sdílené bydlení Symbios, politologové aktivitami typu Demagog.cz. Historik by mohl vymyslet městský zásah na téma odsun Němců, filozof by intervenoval do veřejné diskuze nějakým významným činem“.
Jistě, to zní na první pohled lákavě. Ovšem záhy přichází na přetřes mnoho větších či menších nejasností. Předně – vymyslet projekty typu Symbios nebo Demagog.cz si dozajista žádá kreativního ducha, soudržnou partu organizátorů a finanční zdroje. Zároveň jde o svého druhu poměrně unikátní projekty, které se nedají s případnou jemnou změnou duplikovat tak, aby vznikaly podobné ale ne úplně stejné. Nabízí se otázka, nakolik by cca sto politologů v ročníku zvládlo každý rok, co jdou ke státnicím, vymyslet projekt typu Demagog.cz a uvést jej v život. A další rok dalších sto znovu a další rok dalších sto znovu (ačkoli je mi jasné, že by minimálně část studentů raději ukončovala bakalářskou prací).
Nehledě na to, že snad politologie, sociologie a další obory poskytují zázemí pro alespoň teoreticky širokou škálu činností, jak by ale měl vypadat onen významný čin filosofa ve veřejném prostoru (o to více, zaměřuje-li se například na antickou filosofii), nebo co by dělali absolventi takových oborů jako je japanistika, filologicko-areálová studia, chorvatský jazyk a literatura nebo mediteránní studia? Mimochodem je třeba zvážit i fakt, že kdyby se pro ukončení projektem rozhodlo pouhých dvacet procent všech studentů na jedné české univerzitě – např. Masarykově univerzitě – tak by to z počtu absolventů (8553) znamenalo 1710 projektů, a to s potenciálem roční periodicity. Připočteme-li finanční náročnost jednoho projektu na tisíc korun (což je dle mého názoru velmi nízko posazená sazba a projekty typu Demagog.cz jistě pracují s mnohem větším obnosem finančních prostředků), vychází nám ukončení projektem ročně na 1 710 000 korun.
Bakalářka, nebo projekt – v podstatě to samé
To ale není ten nejzásadnější důvod kritiky „ukončování bakaláře projekty“. Zásadní kritika zní – zorganizovat projekt se nijak zásadně neliší od napsání bakalářské práce. No opravdu. Motal totiž při deskripci bakalářek a případných projektů implicitně pracuje s nezmíněnou (normativní) asymetrií pokud jde o projekty a bakalářské práce. Píše-li, že by projekt vyžadoval od studenta akademické schopnosti, rešerši, odbornou analytickou práci a kritické myšlení, je nutno přiznat, že všechny tyto aspekty mu může (a správně by měla) poskytnout i bakalářská práce. Bakalářská práce, stejně jako případný projekt, může být zvolena téměř libovolně, student má možnost naučit se a zjistit spoustu věcí, píší se bakalářské práce o projektech, které studenti udělali (např. nějaké výzkumy), mají možnost průběh psaní konzultovat, při přípravě nalézt místa, která je třeba napravit, více rozpracovat, upozornit na ně atd.
Co chci tímto výčtem sdělit je fakt, že romantickou představu projektu můžeme poměrně nekonfliktně nahradit či zaměnit s romantickou představou bakalářské práce. Realita je ale jinde. Studenti mnohdy píší téma, pro která nemají hlubší zanícení, vedou jim je vyučující, které jejich téma také příliš nezajímá, studenty nebaví práce psát, vedoucí a oponenty je nebaví číst. Následně u komise je práce nějak vágně zhodnocena a student získává průměrnou známku, o kterou mu ve finále stejně nejde. Ano, toto samozřejmě neplatí pro všechny bakalářské práce, nicméně pro některé ano. Takové bakalářské práce pak v podstatě nejsou ani řádným akademickým textem a spíše vědeckou sféru zaplevelují (což ilustruje i fakt, že vyučující nebývají příliš nadšeni, když student cituje ve své seminární/jiné práci bakalářské práce, protože prostě mnohdy nejsou relevantní).
Podobnou situaci je ovšem reálné očekávat i u projektů. Student si zvolí ukončení projektem, protože při správném nápadu může být toto ukončení mnohem jednodušší. Následně tak nějak napůl něco zorganizuje, aby naplnil nějaký nepříliš jasně definovaný cíl (např. významně intervenovat do veřejné diskuze), hodnotitel – jak navrhuje Motal – ani nebude projekt hodnotit, protože to dost dobře nejde, pouze odškrtne, že student naplnil cíl, a splnil tak podmínku pro ukončení bakalářského studijního stupně.
Nastane avizovaná změna? Přinesou projekty jako forma ukončení studia konečně toho studenta, který obohatí sebe či svět kolem sebe? Pravděpodobně ne. Rozhodně ne systematicky.
Protinávrh – nepsat bakalářky vůbec
Nicméně jak jsem avizoval v úvodu svého článku, souhlasím s doktorem Motalem v tom, že bakalářské práce v současné podobě jsou pro mnoho studentů zbytné. A proto navrhuji o něco radikálnější řešení – ať je studenti, pokud nechtějí, nepíšou vůbec.
Jinými slovy – chce-li student po bakalářském stupni pokračovat v magisterském stupni, je pro něj bakalářská práce povinná. Nechce-li, má na výběr. Pokud touží po tom vyzkoušet si psaní odbornějšího textu a projít si obhajobou – jelikož i to je jistá forma životní zkušenosti a člověka minimálně učí, jak pracovat se stresem, organizovat si čas, vystupovat před komisí atd. – nechť má tu možnost. Pokud ne, nevadí, čekají ho státnice, ať už mají podobu písemného testu, ústního přezkoušení nebo kombinace.
Zůstává však jeden problém – opět tu vzniká jistá asymetrie. Zde je nutno říct, že bakalářský titul, ať už si o něm myslíme cokoli, je určitým stupněm akademického titulu, a tedy uděluje se za příspěvek do akademického světa, který má formu bakalářské práce, ať už si o nich myslíme cokoli. Rozhodne-li se tedy student, že ukončí bakalářské studium bez bakalářské práce pouze se státnicemi, nezíská titul Bc. ale například certifikát garantovaný univerzitou, že studium řádně zakončil. Věřím, že by to pro studenty, kteří si jdou pro životní zkušenosti, kontakty a rozšíření obzorů nebyla taková oběť (samozřejmě mluvíme o hypotetickém příkladu, reálně pravděpodobně není v blízké budoucnosti očekávatelné ukončení bakalářského stupně bez bakalářské práce, i třeba z mezinárodního hlediska, což si ovšem jak já, tak - troufám si tvrdit - i doktor Motal uvědomujeme).
Před jménem by se sice studentovi nevyjímal akademický titul (oprávněně) nicméně certifikát by mu i tak mohl v životopisu být nápomocen, nehledě na to, že v některých případech může být i chybějící titul výhodou, pokud absolvent dokáže obhájit, že se namísto půl roku v knihách rozhodl jít raději reálně pracovat a získávat zkušenosti (umím si představit, že třeba novinář by s tímto argumentem mohl v redakcích uspět).
Problematické by ovšem bylo případné navázání magisterského studia po několika letech, pokud student kdysi dokončil bakaláře bez bakalářské práce. Ať už ale budou naše úvahy a diskuze o univerzitním vzdělání pokračovat jakýmkoli směrem, je nutné zdůraznit, že čím více bude akademiků typu Jana Motala, tím dříve se máme možnost dostat k vytoužené změně. Potřebná shoda na tom, že současný stav nevyhovuje, již panuje.
Autor je student Filozofické fakulty a Fakulty sociálních studií MU.
