Profese představují unikátní formu povolanosti k řešení společenských výzev. Konstituovaly se díky tomu, že se ve společnosti zformovala agenda, které se ujaly a pod příslibem kompetentnosti jejího řešení ji začaly střežit jako svoji věc. Důvěra veřejnosti, že profese konají kompetentně, je založena na předpokladu, že disponují unikátním typem vědění a expertízy, které nelze ani substituovat, ani suplovat.
V poslední době mnohé nasvědčuje tomu, že pryč jsou doby, kdy profese požívaly této důvěry a mj. díky tomu „měly své jisté“. Přibývá studií, které poukazují na zranitelnost profesí v neoliberální době, tj. dokumentují krizi důvěry v profese, v jejich vědění a expertízu. Exponují se názory, že kvalita vědění a expertízy profesionála se podstatně neliší od kvality vědění a expertízy laika. Prezentují se různá „skandální odhalení“, že ta či ona profese je vlastně blamáží – tvrdí se, že tohle by přece mohl dělat každý nebo přinejmenším i někdo jiný.
Profese se vlivem změn v profesních polích anebo v jejich širším okolí nacházejí v permanentním pohybu. Jejich akční rádius se mění. Může se stát, že profese, které původně operovaly v určitém profesním poli, nově působí (i) v jiném nebo na pomezí. Může se stát, že příslušná profesní pole se začnou věcně vyprazdňovat, v čehož důsledku se dotčené profese začnou rekonfigurovat. A konečně, může se stát, že např. z důvodu nedobrého (finančního) zajištění začnou profesionálové svá profesní pole ve velkém opouštět a ta se začnou deprofesionalizovat. Příkladů by bylo více a jejich konkrétní projevy lze registrovat porůznu kolem.
Proměňují-li se podmínky a okolnosti fungování profesí ve společnosti (jakož i profese samotné), nelze se vyhnout otázce, co na to ti, kteří na profese připravují. Říkejme jim „vzdělavatelé profesionálů“ a předpokládejme, že se na univerzitách (včetně té Masarykovy) vyskytují. Jinak řečeno, netvařme se, že je nemáme, a raději buďme rádi, že je máme. Vzdělavatelé profesionálů totiž byli, jsou a budou těmi, kteří dávají dohromady to, co novela vysokoškolského zákona neproduktivně staví vedle sebe – ne-li proti sobě: profesní a akademické.
Na první pohled nevýznamná jazyková hrátka s nějakými predikáty. Jenomže co když povede k tomu, že si stále více lidí bude stále více myslet, že akademické je prostě akademické a profesní je prostě profesní. Vždyť na úrovni zákona jsou studijní programy nyní takto rozděleny a zákon je zákon, takže jaképak copak.
Až do novely jsem se domníval, že akademické je výdobytkem profesního, a to zvlášť v případě učených profesí tzv. staré univerzity (lékaři, právníci, kněží), ale i dalších povolání, která se profesionalizovala mj. tím, že se akademizovala (inženýři, pedagogové, psychologové, sociální pracovníci a mnozí další). Prostě jsem si myslel, že všechny studijní programy ve skutečnosti připravují na profesi. Není tedy divu, že novela způsobila v mé mysli kognitivní konflikt. A to je také důvod, proč dané téma považuji za hodné univerzitní pozornosti a vyhlížím reakce z fakult, jimž není akademicky založená příprava na profese ukradená, nýbrž právě naopak.
Máme takové?
Autor je vedoucí Institutu výzkumu školního vzdělávání a proděkan Pedagogické fakulty MU.
